Článek
Matka se narodila v Tiberiadu a její rodina Mizrshi je jedna z nejstarších v historii Izraele. A jak jsem zmínil již v první kapitole, někteří její příbuzní zde žili více než 3000 let. Její otec se doma moc nezdržoval, buď bojoval, nebo obchodoval. Její maminku přivezli ve třinácti letech ze zahraniční komunity a byl z toho shiduch, to znamená plánovaná svatba. To bylo tenkrát normální po celém světě.
Matka měla jednoho bratra a tři sestry. Už v jedenácti letech byla poslána do kibucu Ein Hashofet, kde všichni tvrdě pracovali, nikdo neměl skoro žádný majetek, ale byli šťastní. Otec hrál v mém životě velmi dominantní roli. Prokazoval mi hodně lásky, ale když jsem zlobil, poznal jsem i jeho trestající ruku. Nikdy by mi nedal facku, ale dostával jsem, jak se říká, „na zadek“. Měl velkou sílu, takže jsem jeho tělesné tresty zrovna nevyhledával. Byl mnoho let v armádě, takže očekával, že budu plnit jeho příkazy jako voják. Jenže já byl normální kluk a jako takový jsem i normálně zlobil a neposlouchal. Asi nemusím popisovat, jak to pak dopadalo. Vychovával mě přísně, ale tato výchova neměla negativní dopad na náš vzájemný vztah.
Měl jsem otce moc rád a jsem mu vděčný za to, co mi předal. Naučil jsem se od něj pomáhat lidem a být štědrý, když je to namístě. Ale také jsem se poučil z jeho chyb. Nebyl totiž moc dobrý obchodník a já proto nikdy neopakoval jeho chyby v podnikání. Ale také díky jeho tvrdé výchově věřím, že děti lze naučit disciplíně i bez tělesných trestů.
Otec stál i za mým odchodem z Izraele. Začalo to pozváním do Ameriky, kde žil s mojí matkou poté, co přišel kvůli svému neúspěšnému podnikání o všechen majetek. Doufal, že když budu s nimi já, matka nás neopustí. Mýlil se, matka odjela hned druhý den po mém příjezdu, ačkoliv mi večer předtím slíbila, že od nás nikdy neodejde. Ale takový je život. Byl jsem dospělý a ona měla své důvody.
Zůstali jsme s otcem v Marylandu ve městě Bethesda sami, až do té doby, kdy se znovu oženil. Netrvalo však dlouho a jeho nová žena se rozhodla dostat mě z domu. Jednoho dne, bylo to kolem půlnoci, mě donutila naložit to málo, co jsem měl do auta a vezla mě celou noc až do Myrtle Beach v Jižní Karolíně. Tam mě vyložila a já jsem se musel začít starat sám o sebe.
Tenkrát to bylo zlé, ale dnes vidím, že tohle bylo asi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Zůstat sám a poznat, jaké to je bojovat ze dne na den o živobytí. Poznal jsem hlad a živil jsem se zbytky jídla v restauraci, ve které jsem uklízel záchody. Pro někoho vychovaného v dostatku a pohodlí, jako jsem byl já, to bylo tvrdé probuzení do reality a jsem rád, že jsem to zvládl. Byla to nenahraditelná škola.
