Článek
Když jsem se narodil, byla Haifa zónou míru. Muslimové, kterých byla menšina, zde žili spolu s námi a nedělali problémy. Postupně jich přibývalo a začaly vznikat potíže. Úměrně počtu narůstalo i jejich sebevědomí. Začala se projevovat historicky daná nesnášenlivost a agresivita islámu vůči jiným náboženstvím a jinak smýšlejícím lidem. Tento proces postupně narůstal až do současných nesmiřitelných válečných střetů s militantními palestinskými organizacemi a politickými uskupeními, jako je Hamás, Hizballáh a mnoho dalších, jejichž cílem je dnes už naprosto nepokrytě zničit Izrael.
Moje rodina
Den, kdy se všechno změnilo Bylo ráno 3. 10. 1938, když se Jochanan Mizrahi podíval na své příbuzné plačící nad čerstvým hrobem, kam právě uložili zmasakrovaná těla jeho ženy Rachel a jejich pěti dětí. Nejmladšímu z nich bylo teprve osm měsíců a Jochana stálo obrovské úsilí, aby potlačil pláč. Na okamžik pevně zavřel oči, a když je otevřel, dlouze se nadechl, aby pronesl tato silná slova: „Neměli bychom plakat. Jsme ve válce s vrahy a hrdinným bojem odpovíme na prolitou krev.“ Včerejší masakr, později nazvaný „Tiberianská noc“, všechny v Tiberiadu a okolí šokoval. Pod rouškou tmy vniklo sedmdesát arabských útočníků do židovské čtvrti Kirjat Šmuel a brutálně zavraždili devatenáct židovských obyvatel, z nichž jedenáct bylo dětí. Během masakru útočníci zapálili mnoho obytných domů včetně místní synagogy. V době útoku žilo v této části města více než dva tisíce lidí, které mělo chrá nit pouze patnáct židovských stráží. Jejich boj byl statečný, ale marný a dva z nich běsnění Arabů nepřežili. Slabá ostraha čtvrti byla důsled kem toho, že pobřeží Galilejského jezera považovala zdejší samospráva za bezpečné a žádný útok zde nebyl očekáván. Mezi příbuznými, kteří to ráno naslouchali Jochananu, byl i můj dědeček David Mizrahi a jeho bratr Elijah. Oba si vzali jeho slova k srdci, a to navždy změnilo jejich životy. Do té doby byla naše rodina, stejně jako většina židovských rodin v Tiberiadu, nekonfliktní a vlastně i naivní. Věřila, že Arabové a Židé mohou žít společně v míru, takže nikdo z mých příbuzných nevstoupil do Hagany, nově zformovaných izraelských polovojenských obranných sil. Moji předkové žili v Izraeli odnepaměti, někteří příbuzní žili v Ti beriadu a v Jeruzalémě nepřetržitě už od dob krále Davida, to znamená přes tři tisíce let. Byli zvyklí na život s Araby, mluvili plynně jejich řečí, oblékali se podle svých tradic a mentality, a i když je Arabové občas napadli, byly většinou vztahy s nimi korektní a přijatelné. Rostoucí příliv Židů v Palestině však Araby rozzlobil. Útočili na nové osadníky stále častěji a masakry jako v Hebronu a Tiberiadu dokazovaly, že arabští sousedé jsou stále větším nebezpečím. Ačkoliv Arabové často prohlašovali, že nebudou útočit, nedodrželi své slovo, zrazovali své židovské sousedy a poté zmasakrovali židovské ženy i děti ve snaze je zastrašit a zbavit se jich. O devět let později, když začala židovská válka za nezávislost, byl můj dědeček už úplně jiný člověk. Stejně jako jeho bratr tvrdě trénoval a byl připraven na boj. A základní výcvik i znalosti, jak organizovat obranu, získali právě v Haganě. V té době přišla další rodinná tragédie. Tu noc ze 14. na 15. květ na 1948, kdy byl vyhlášen izraelský stát, vnikli Arabové oknem do našeho domu a zmasakrovali dědečkova mladšího invalidního bratra. Zbaběle ho napadli ve spánku, protože věděli, že je snadným cílem a ostatní muži jsou mimo dům. A opět to byli ti arabští sousedé, kteří stále tvrdili, že se války neúčastní a že budou vždycky přátelé, kterým se dá věřit. Nebyli. Reakce byla rychlá a tvrdá. Můj dědeček a jeho bratr udeřili vší silou, vedli židovský odboj v Tiberiadu, účastnili se bojů dům od domu, a i když měli k dispozici jen málo zbraní, takže používali většinou jen pěsti, nože a hole, bojovali jako lvi. Arabové měli sice mnohem větší početní převahu a díky pomoci organizovaných arabských armád byli i lépe vyzbrojeni, ale stal se zázrak. Židé zvítězili.
A od té doby spal můj dědeček vždy s nabitou pistolí na dosah, po něm jeho syn a stejný zvyk mám i já. Ale asi se není čemu divit. Můj dědeček i jeho bratr Elijahu se v bojích v Tiberiadu vyznamenali a následně byli požádáni židovskou samosprávou města Haify, aby přišli pomoci zjednat pořádek i sem. Dědeček se svým bratrem tuto prosbu vyslyšeli a přesídli do Haify i s rodinami.
Situace v novém domově nebyla jednoduchá, ale oni za poměrně krátkou dobu dokázali v Haifě nastolit vládu práva a zajistitbezpe čí všech obyvatel.
Zde je potřeba zdůraznit jednu z hlavních akcí, kterou bylo vytlačení Arabů z asi nejdůležitější budovy dřívější britské administrativy. Za tyto zásluhy jim udělil osobně nový izraelský premiér David Ben Gurion medaili za statečnost. Zároveň také do stali jako poděkování funkci manažerů na městském úřadu. Děde ček se stal inspektorem dopravních staveb a Elijahu dostal na starost bezpečnost dopravy. Město si tím zajistilo to, že v Haifě zůstanou
