Článek
Poprvé si pamatuji na bombardování, když mi bylo pět let. Byl podzim roku 1973 a právě vypukla Jomkipurská válka. Můj otec odešel bojovat, takže nebyl s námi, a já si živě pamatuji, jak mě chytili na ulici, kde jsem stál šokovaný zvuky sirén, a pak už jsem běžel se svou tetou do bunkru. To jsem pak zažil ještě mnohokrát.
V Izraeli nejsou sirény tak vzácné, stejně jako bombardování a utíkání do krytů. Jedna věc je však v Izraeli zvláštní. Když jsou slyšet výstřely, ženy a děti se běží ukrýt, ale muži běží směrem k výstřelům, ne od nich. To je výsledek letitých zkušeností, které prokázaly, že pokud chcete přežít a zachránit ostatní, musíte problém vyřešit, ne před ním utíkat. Musíte okamžitě reagovat. Je to ta jediná správná věc, takže toto pravidlo používám nejen v krizových situacích, ale také v životě, v podnikání i ve vztazích. Je to dobrý způsob, jak věci řešit a funguje to.
Když slyšíme o válce, mnoha lidem se vybaví pojmy jako je statečnost a hrdinství. Tyto termíny často nutí lidi zapomenout na temnou stránku války, jako jsou smrt, utrpení, bolest a zkáza. Když jsem se pak poprvé dozvěděl o válce na Ukrajině, vytanulo mi na mysli mnoho věcí. Většinou nebyly pozitivní. Bombardování, obtížné situace v mé vojenské službě i v záloze, zvuky výstřelů, silný zápach střelného prachu a hlasité výbuchy. A hlavně smrt! Ta krutá, nemilosrdná a nesmyslná smrt! Tyto myšlenky ve mně byly skryty po mnoho let a nikdy nezmizely. Vždy mě následovaly jako velké černé zlověstné mraky. Byly vysoko na obloze, kde čekaly na příležitost sestoupit do mé mysli a způsobit škodu. A tak, s dalšími přibývajícími informacemi o bitvách, o dalších zraněných a zabitých lidech, o zničených domovech, jsem pocítil, že je čas, abych napsal co nejvíce o jediném dobrém činu ve válce – UKONČENÍ.
