Článek
Poprvé jsem ho potkal na sousedském hřišti, kde jsem spolu se svými kamarády hrál fotbal a hned se mi nelíbil. Gili byl trochu starší, takový ten agresivní typ, obtěžoval nás, křičel a bezdůvodně nás fyzicky napadal. Bylo to takové typické předvádění teenagera, který má velké svaly, ale žádný mozek. Během hry jsme se mnohokrát pohádali, a když jsem po jejím skončení odcházel, bylo mi jasné, co se musí stát, až se potkáme příště.
A tak o pár týdnů později, když jsme zase hráli fotbal a on se pokusil zapojit do hry tím svým neurvalým způsobem, přišla ta chvíle. Gili mě vulgárně napadl a já si to nenechal líbit. Vystartoval jsem na něj a po pěstním souboji ho poslal zmláceného domů. Tyrany jsem nenáviděl už od dětství.
Když se Gili objevil příště, byl jako vyměněný. Úplně normálně, tedy slušně se zeptal, jestli může hrát, a my jsme mu to dovolili. Hrál jako minule dost mizerně, ale my nebyli o moc lepší. Hráli jsme jen proto, abychom si zaběhali a měli radost z pohybu a hry. Během jedné přestávky mezi zápasy jsem se s ním dal do řeči a snažil se zjistit, proč s námi tenhle starší kluk vlastě hraje. Kupodivu se rozpovídal a já tak měl možnost pochopit, jaký má tenhle Gili problém. Neměl totiž žádné kamarády a jeho agresivita pramenila z této frustrace. Už od dětství nebyl oblíbený, nikdo ho neměl rád, a jak se ukázalo, bylo to proto, že byl ošklivý. Ano, děti dokážou být takové. A zlo plodí zase jen zlo.
Gili v nás tak našel konečně kamarády a hrál s námi pravidelně každý víkend. A stali jsme se přáteli. Ten tvrdý a vulgární tyran byl vlastně fajn kluk, který jen potřeboval kamarády jako kdokoli jiný. Být agresivní byl jeho způsob, jak upoutat pozornost, a ten výprask ho tenkrát probudil. Když pak dostal šanci, byl najedou úplně normální kamarád, který chtěl být součástí našeho kolektivu a bavit se. A protože měl přeci jen z dřívějška špatné svědomí, snažil se to nějak odčinit. Mnohdy přinesl bonbóny pro všechny, a dokonce souhlasil s i tím, že bude brankářem, což nikdo jiný nechtěl dělat.
Čas běžel a Gili narukoval do armády. Tím se naše cesty rozdělily, protože já jsem byl mladší, a ještě chodil na střední. Stýskalo se mi po něm, po jeho hloupých vtipech i po tom jeho ošklivě roztomilém obličeji. Párkrát jsem ho pak potkal v uniformě, pozdravili jsme se, objali a po pár slovech se zase rozešli. Armáda každého změní a Gili se stal dospělým, soustředěným na své poslání, ale zároveň i uvolněnější. Zbavil se svých frustrací, byl to dospělý muž.
Pak jsem narukoval do armády i já a už jsme se ni kdy nesetkali. Vlastně i proto, že jsem se hned po návratu do civilu přestěhoval do USA. Při svých návštěvách Izraele jsem se na něj nikdy neptal a vzpomněl jsem si na něj až toho dne, kdy jsem uviděl jeho fotku. Psal se rok 2002 nebo 2003. Všude byly vyvěšeny billboardy s tvářemi obětí terorismu, protože mezi lety 2000 a 2002 v Izraeli každý den vybuchovaly bomby. To se dělo do té doby, dokud Izrael neodstranil tento obrovský problém vybudováním zdi, oddělující Palestince od Izraelců a vytvořením nejlepší tajné služby Shabak. Ta byla konečně schopná získat informace a zastavit ty vrahy ještě dřív, než přišli zabíjet.
Tehdy jsem uviděl jeho fotku mezi oběťmi sebevražedného útoku: Gili jel autobusem, když do něj přistoupil nějaký arabský sebevražedný terorista a odpálil se. Velmi mě to zasáhlo a pátral jsem, jak se to vlastně stalo. Bylo to tak nesmyslně prosté a kruté. Gili byl na cestě do práce a v jediné vteřině skončil jeho mladý život snad kvůli smůle, karmě, osudu nebo všemu tomu. Byl pryč. Jeho tělo bylo roztrháno na kusy kvůli nějaké nesmyslné nenávisti ve jménu Alláha?!
Nikdy jsem se nešel podívat na jeho hrob. Ztratil jsem v Izraeli tolik přátel… Někteří byli zabiti při teroristických útocích, jiní jako vojáci v pásmu Gazy nebo v Libanonu. A jeden přišel o rozum, když snědl příliš mnoho halucinogenních houbiček. Stalo se to v Indii, když se prý snažil zapomenout na vojenskou službu spojenou s denním ohrožením života. Rozumím tomu a přijímám všechny druhy smrti, patří k životu. Ale ta, se kterou se nedokážu smířit, je smrt způsobená teroristy, kteří unesou a umučí nevinné dítě nebo odpálí bombu se zcela náhodným výběrem cíle. Se smrtí, která ve skutečnosti nedosáhne ničeho jiného, než že zničí životy nevinných lidí, a která podněcuje jen další a další nenávist.
Terorista, který spolu s dalšími lidmi zavraždil i Giliho, nemohl vědět, že Gili je můj kamarád, a myslím, že by mu bylo stejně jedno. Mohl si vybrat jiný autobus v jiném čase, ale to se nestalo. Gili byl jen další nevinná oběť v tom nesmyslném a vražedném konfliktu. A já jen doufám, že jeho smrt byla rychlá a on netrpěl. Bývalý tyran Gili byl novým a dobrým člověkem a měl dostat svou šanci na normální život, založit rodinu a občas si třeba zahrát fotbal, jako jsme mu ji tenkrát dali na našem hřišti. Ale teroristé druhou šanci nedávají, proto si druhou
