Článek
Během posledního roku jsem tady na platformě Seznam Médium publikoval desítky článků zaměřených na důchodovou problematiku a v této souvislosti dostávám mnoho zpráv od čtenářů. A zvláště když téma článků souvisí s valorizacemi důchodů nebo zpřísňováním důchodových pravidel, výrazně se zvýší i počet vzkazů, které zahrnují:
- Silné názory na to, jak mají lidé nezpochybnitelný nárok na své důchody bez ohledu na všechno ostatní.
- Nápady a rady, jak snadno vyřešit dlouhodobé financování důchodů.
Pravděpodobně se shodneme na tom, že česká populace stárne a v dalších letech se výrazně zvýší počet důchodců. Do důchodu totiž zamíří silná generace Husákových dětí a podle aktuálních predikcí bude v 50. letech v Česku až 3,2 milionů důchodců. Pro srovnání, dnes máme přibližně 2,4 milionů důchodců. Zároveň se sníží počet ekonomicky aktivních lidí, z jejichž odvodů se důchody primárně financují, protože zvláště v 90. letech minulého století se rodilo méně dětí.
Jinými slovy výdaje na důchody budou vyšší a počet lidí, kteří na ně budou v rámci průběžného systému „vydělávat“, se sníží. Důchodový systém bude ve finanční nerovnováze a pokud se nic nezmění, bude se deficit postupně prohlubovat až na minus 3 % HDP. Pokud necháme vše beze změny, každý rok bude stát na důchody doplácet desítky miliard korun ročně, takže se dostaneme na souhrnnou „ztrátu“ přes bilion korun. Současně s tím porostou výdaje státu na zdravotnictví a sociální služby, protože více seniorů bude znamenat i vyšší nemocnost a větší počet těch, kteří budou potřebovat péči.
Shoda na prognóze, rozpor v řešení
Troufám si říct, že potud panuje obecná shoda nejen mezi ekonomy a politiky, ale i mezi většinou čtenářů. Aktuální věkové rozložení české populace je fakticky dané, na tom se příliš mnoho nezmění. A dokud nebudeme mít léky na rakovinu, demenci a Alzheimerovu chorobu, což jsou nemoci do značné míry související se stárnutím, nemůžeme očekávat, že lékaři a pečovatelé nebudou mít „do čeho píchnout“. (Nehledě na to, že při eliminaci nemocí by se počet seniorů ještě zvýšil.)
Názory na to, jak nepříznivou demografickou a důchodovou situaci řešit, se už ovšem výrazně liší. V dalších článcích se budu jednotlivým receptům, plánům a návrhům podrobněji věnovat, a stejně tak plánuji sledovat a hodnotit aktuální počínání vlády při schvalování důchodové reformy.
Už nyní ale můžu některé nápady vyhodnotit jako nereálné, úsměvné nebo příliš svérázné. V poslední době jsem si od čtenářů přečetl například následující:
1. Celý život jsem platil odvody na důchod, tak na něj mám nárok.
Velmi často mi současní i brzcí budoucí důchodci píšou, že bilance důchodového účtu, demografie ani jakákoliv důchodová reforma se jich vůbec netýká. Jejich zpráva vypadá třeba takto: „My už jsme si všechno odpracovali, celý život jsme odváděli peníze státu, takže máme naspořeno a na důchod máme absolutní nárok. Vyřešte si to, jak chcete, ale nás z toho vynechte.“
I když připustíme, že po celoživotní práci má každý nárok na klidný a finančně zajištěný důchod (a já s tím naprosto souhlasím), není možné tuto skutečnost vytrhnout z kontextu a z reality fungování důchodového systému. Důchody v Česku jsou průběžné a žádný důchodce nemá individuální důchodový účet, na kterém čekají peníze, které odváděl v průběhu života. Důchody jsou součástí státního rozpočtu a dnešním důchodcům jsou placeny z odvodů lidí, kteří právě nyní pracují.
Pokud ekonomika státu nebo demografie nebudou příznivé, tak na tom žádný sebetvrdší postoj nic nezmění. Důchodci mohou mít přiznaný vysoký důchod, ale pokud ho stát není schopen ufinancovat, nemá výsledná rovnice úplně přímočaré řešení. Vzpomeňme si třeba na Řecko před 15 lety a jeho finanční problémy, které se řešily i snižováním důchodů, přestože to řečtí důchodci odmítali.
2. Kdyby si politici snížili platy, byl by dostatek peněz na důchody.
Toto je velmi častý argument, se kterým se opakovaně setkávám. Má i různé varianty, prý by stačilo zrušit nepotřebný Senát a díky tomu bychom mohli důchody dokonce zvýšit. Případně kdybychom počet poslanců snížili na polovinu, přestaly by být důchody v minusu.
Bohužel jde o naprosto pomýlené představy, které nereflektují objemy peněz, které stát na důchodech vyplácí. Za rok 2023 činily výdaje na důchody 692 miliard korun, tedy v průměru 57 miliard korun měsíčně. A pro srovnání: kompletní rozpočet Senátu i Poslanecké sněmovny za stejný rok činil necelých 2,3 miliard korun.
I kdybychom tedy okamžitě zrušili obě instituce, byli bychom schopni všechny důchody financovat necelé dva dny. Případně bychom všem důchodcům mohli přidat zhruba 1000 korun ročně, tedy zvýšit důchody o 80 korun měsíčně. Je dobře vidět, že v případě důchodů se pohybujeme v odlišných řádech a snižování platů politiků nepředstavuje žádné skutečné řešení.
3. Kdybychom přestali posílat peníze Ukrajině, nebylo by nutné zvyšovat důchodový věk a zpomalovat růst důchodů.
V tomto případě jde o poměrně nový argument, který se kriticky staví vůči české finanční pomoci válčící Ukrajině. Další lidé tvrdí, že kdyby se přestala vyplácet pomoc Ukrajincům, kteří před válkou uprchli do Česka, nebylo by nutné řešit důchodovou reformu a bylo by více peněz pro důchodce.
I v tomto případě se ovšem z hlediska financí pohybujeme v odlišných řádech. Pokud jde například o peníze, které Česko poslalo Ukrajině na nákup munice, jde o 865 milionů korun. A uprchlým Ukrajincům stát od února 2022 do ledna 2024 na humanitárních dávkách, solidárních příspěvcích a další pomoci věnoval 47,5 miliard korun. Ovšem na odvodech a daních od nich zpátky získal 35,5 miliard korun. I kdyby tedy Česko pokračovalo v podobném tempu pomoci i v dalších měsících a letech, stále se budeme pohybovat pod 20 miliardami korun. Pro srovnání: Jen loňský deficit důchodového účtu dosáhl 72 miliard korun. Okamžité zrušení ukrajinské pomoci by tedy důchodovou situaci nevyřešilo.
Snadné řešení?
Vedle zmíněných nápadů a argumentů mi pravidelně přichází i některá další „snadná“ řešení, která odborníci a politici podle těchto pisatelů odmítají vidět a chápat. Podle některých by se mělo „zatočit“ se zneužívači sociálních dávek, různými nemakačenky nebo jinými státními „vyžírkami“. Jindy se argumentace točí kolem toho, že by se měly „zrušit zbytečné neziskovky“ a stát by měl „propustit líné úředníky, kteří nic nedělají“ nebo jiné nadbytečné zaměstnance.
Ač by mnohá tato opatření nepochybně dávala smysl, protože třeba živit přebujelý úřednický aparát chce jen málokdo, rozhodně je nelze považovat za řešení nevyrovnaného důchodového systému. Počet důchodců bude v dalších letech přibývat, důchody se neustále zvyšují a budou i nadále představovat největší výdajovou položku státu. A v tomto ohledu zmíněné nápady na škrty představují spíše zlomek financí, které je a bude na důchody potřeba.
Bez sofistikovanějších řešení se bohužel neobejdeme. Zda je ale politici dokážou vymyslet a hlavně realizovat, to je pochopitelně jiná otázka. Jak ostatně vidíme u aktuálně projednávané důchodové reformy, mezi vládou a opozicí nepanuje shoda, takže vůbec není jisté, jestli to, co bude schváleno, nebude obratem za pár let zrušeno.
Zdroje: Poslanecká sněmovna, Seznam Zprávy, Ministerstvo financí, České noviny (ČTK), Česká televize
