Pracovali, přesto zůstávají bez důchodu: Někteří umělci se cítí podvedeni

Psát o starších lidech, kteří mají velmi nízký důchod nebo dokonce nemají na žádný nárok, je vždy trochu komplikované. V mnoha případech si za svou situaci můžou sami, a pak vlastně není moc co řešit. Vedle toho jsou ale i lidé, kteří svým způsobem dělali všechno správně, a do nepříznivé situace je dovedla jakási shoda nešťastných okolností, legislativních změn, neznalosti a pasivity státu.

Řeč je o hercích, režisérech, umělcích, sportovcích a dalších lidech, kteří v devadesátých a nultých letech působili v takzvaných svobodných povoláních. Mnozí z nich se dostávají nebo již dostali do důchodového věku a s nemilým překvapením zjišťují, že mohou mít problém dosáhnout na starobní důchod. Chybí jim totiž minimální počet let důchodového pojištění, nebo též odpracovaných let.

Důvodem jsou dvě okolnosti, které spolu nepřímo souvisí. V roce 1996 začala platit nová důchodová legislativa, která transformovala dřívější systém z doby socialismu do modernější podoby pro fungování v tržní ekonomice. Součástí legislativy tehdy byla docela benevolentní pravidla pro takzvaná nezávislá povolání, tedy pro lidi, kteří neměli soustavnou práci a příjmy. Neměli povinnou účast na důchodovém pojištění a bylo pouze na nich, jestli se k účasti a platbám pojištění přihlásili. Toto platilo až do konce roku 2008, kdy došlo ke zpřísnění a také tito lidé začali povinně odvádět, stejně jako ostatní OSVČ.

Šlo například o herce, kameramany, režiséry, novináře či spisovatele, kteří měli obvykle nepravidelné či nárazové práce a výdělky. Souhrnně by se dali označit jako takzvaní výkonní umělci, kteří se obvykle podíleli na nějakém filmu, uměleckém projektu či představení, za to dostali honorář či jinou odměnu, a pak přešli k projektu novému. Výdělky si danili, ale obvykle se nacházeli mimo systém důchodového pojištění, podobně jako když dnes někdo pracuje jen „na dohody“ pod limitem zakládajícím účast na pojištění.

Většina z nich by neměla s důchodem problém, protože dlouho platilo, že pro jeho získání stačí 25 let důchodového pojištění. Po roce 2010 ale došlo k výraznému zpřísnění – minimální doba pojištění se postupně navýšila na 35 let. A pro někoho, kdo si 13 let (v období 1996 až 2008) neplatil odvody, se najednou mohl stát řádný důchod prakticky nedosažitelný.

V poslední době se na mě obrátilo hned několik lidí, kteří se v takové situaci ocitli. Napsal mi například herec, kterému úřad nepřiznal důchod, protože mu chybí pár let pojištění. Uvědomoval si, že si neplatil pojištění a počítal s minimálním důchodem. Skokové zvýšení minimální doby pojištění ale podle něj přišlo bez varování a on nemá možnost to nijak napravit. „Nabízel jsem opakovaně úředníkům, že si nově vzniklé zbývající roky, které mi najednou chyběly, zpětně doplatím, ale byl jsem odmítnut,“ napsal mi umělec.

Právě skutečnost, že nepříznivou situaci v podstatě není možné vyřešit, považují zasažení umělci za nespravedlivou. Stát totiž neumožňuje zpětné přihlášení k povinným odvodům pro OSVČ a k dispozici není ani možnost dobrovolného doplacení pojistného. Zákon totiž říká, že doby pojištění je možné doplatit pouze jeden rok zpětně nebo v delším rozsahu v některých konkrétních situacích, mezi něž ale vykonávání svobodného povolání nepatří. (Možnosti doplácení jsem více popsal v tomto článku.)

Část umělců nyní viní stát, že v té době nijak nevaroval, že neplacení sociálního pojištění způsobí problémy při žádosti o důchod. „Vždyť dál pracovali. To by potom pochopitelně nikdo neudělal, aby neplatil, a také by tato výjimka od státu ztratila smysl,“ upozornila mě další žena z umělecké branže, která má ve svém okolí kolegu, 75letého režiséra, bez nároku na důchod. Kdyby podle ní stát dostatečně o důsledcích informoval, umělci by se rozhodli jinak. Takto počítali jen s nižším důchodem, a místo toho nemají žádný. „Připadá nám to nelogické, nespravedlivé vůči určité skupině občanů,“ konstatovala umělkyně.

Z dnešního pohledu je složité pátrat po důvodech, proč stát před 30 lety tuto výjimku zaváděl a dlouhou dobu ji ponechával v platnosti. Možná si tehdy zákonodárci neuvědomovali důsledky takového zvýhodnění. Pravděpodobnějším vysvětlením však je, že chtěli podpořit umělecké profese. Zvláště výkonné umělecké profese, jako jsou právě režiséři, scénáristi, střihači nebo kameramani, to v 90. letech neměli jednoduché. Do té doby bylo mnoho z nich zaměstnáno třeba v České televizi, ale ta začala hromadně propouštět a pracovníky si najímala jako externisty. Podle svědectví, která jsem vyslechl, měli umělci v té době nízké honoráře, a tak mnozí uvítali úlevu v podobě nižších či nulových odvodů státu. Zároveň ale chyběla dostatečná osvěta, pravidla se rychle měnila, a ne každý se v číslech a zákonech orientoval.

Je snadné „smést“ tyto lidi argumentem, že neznalost zákona neomlouvá a že si zkrátka měli pojištění platit. Ano, je to nepochybně relevantní a část čtenářů to zřejmě vyhodnotí jako neoprávněné stížnosti a stesky. Ostatně už když jsem popsal příběh zpěvačky Heleny Vondráčkové, která se soudila kvůli nízkému důchodu, zaznamenal jsem velké množství výsměšných a kritických reakcí.

Něco jiného ale je, když se v takové nepříznivé životní situaci nacházíte a nemáte možnost ji řešit. Stát je v tomto ohledu bohužel dost nepružný a nenabízí v podstatě žádné možnosti, jak chyby z minulosti napravit. Kdyby alespoň umožnil, aby si lidé doby pojištění doplatili – a třeba jako penalizaci požadoval dvojnásobnou výši či nějaký vyšší jednorázový poplatek – pak by to byl vstřícný krok a mnoho problémů by se vyřešilo. Jenže místo toho ponechává lidi v důchodovém věku svému osudu.

Svůj díl viny na tom ale mají i politici, kteří důchodová pravidla často mění, a to dokonce skokově a bez varování. Příkladem je nejen nedávné zpřísnění předčasných důchodů v podstatě ze dne na den, ale i zmíněné navýšení minimálních dob pojištění z 25 let na 35 let. Nešlo totiž jen o tento skok, ale zároveň se přestalo počítat do důchodu studium a většina náhradních dob se začala krátit na 80 %.

Dnes tady možná řešíme skupinku nezodpovědných umělců bez důchodu, ale osobně si myslím, že v budoucnu se podobná situace bude týkat mnohem více lidí napříč různými profesemi. Už dnes vidíme, že úředníci zamítají každý rok několik tisíc žádostí o starobní důchod, často právě kvůli chybějícím dobám pojištění. A to dnes ještě odcházejí do důchodu lidé, kterým se počítá nejen střední, ale i vysoká škola. To ale časem skončí, a navíc se podmínky důchodů neustále zpřísňují. Nejsem si jistý, jestli bychom před tím měli zavírat oči a doufat, že se to nějak samo vyřeší.