Rázný nález Ústavního soudu: Důchodci mohli omezení čekat a „uzamčení“ ve spoření není problém

Ústavní soud ve středu ve svém nálezu konstatoval, že konec státních příspěvků pro důchodce v rámci penzijního spoření je v pořádku. Odmítl veškeré argumenty, které ve své stížnosti předložili poslanci hnutí ANO, a v krocích vlády nevidí žádný problém.

Přiznávám, že při čtení celého nálezu mě překvapilo, s jakou nekompromisností a tvrdostí soudci „sestřelovali“ jeden argument po druhém. Tak trochu jsem měl pocit, že soudcům došla trpělivost a možná nepřímo dali najevo „rozčarování“ z toho, že taková stížnost byla vůbec předložena. Alespoň tak usuzuji z některých konstatování, která v podstatě říkají: tohle jsme už přece řešili několikrát, tak jen stručně.

Zajímavé je i to, že samotný nález má pouze 20 stran, a z toho celou polovinu tvoří shrnutí situace, legislativního procesu, argumentů z ústavní stížnosti a protiargumentů vlády, která se v řízení vyjadřovala. K právnímu rozboru a vypořádání se s argumenty pak stačilo pouhých 10 stran. Všichni soudci navíc zřejmě měli stejný názor, protože nález neobsahuje žádná disentní stanoviska, která tvořila důležitou součást třeba loňského nálezu o snížení mimořádné valorizace důchodů.

Co tedy nález označený Pl. ÚS 18/24 říká? V podstatě se dá shrnout tak, že zrušením státních příspěvků nebyl nikdo poškozen a nikomu nebylo nijak zásadně narušeno legitimní očekávání. Změna zákona sice míří i na smlouvy uzavřené v minulosti a mění podmínky „za chodu“, ale jde pouze i nepravou retroaktivitu, která je za určitých okolností povolena, což je i tento případ.

Na začátku soud docela rozsáhle popisuje, že penzijní spoření využívá docela hodně lidí starších 65 let (přes 800 tisíc lidí), kteří již pobírají důchod. Nepřímo naznačuje, že využívají státních benefitů a dělají si z penzijního spoření výhodný investiční produkt, kde si zhodnocují část důchodu. Jejich příspěvky, které si na spoření posílají, jsou vyšší než u většiny mladších lidí, kteří si na rozdíl od důchodců skutečně spoří na stáří, a třetí pilíř tak v podstatě nefunguje dobře a popírá svůj původní smysl.

Ústavní soud uznává, že toto fungování bylo po několik let předmětem nejen odborné kritiky a dlouho se mluvilo o tom, že je nutné pravidla změnit. Proto i důchodci, kteří si spoření zakládali, mohli změnu očekávat. „Napadená zákonná úprava na tuto kritiku reagovala. Šlo o výsledek právě uvedené několika let trvající veřejné diskuse, která směřovala k posílení funkce třetího penzijního pilíře jako systému dlouhodobého spoření na důchod, nikoli spoření při důchodu. Účastníci třetího penzijního pilíře tudíž nemohli legitimně spoléhat na to, že zákonodárce podporu pro účastníky s nárokem na starobní důchod do budoucna nepřehodnotí,“ stojí v nálezu.

V další části se pak soud zabývá zásadní argumentací, která byla ve stížnosti předložena. Stížnost říká, že změna podmínek je retroaktivní, protože dopadá i na dříve uzavřené smlouvy. Tady soudci jasně říkají, že aby šlo o pravou retroaktivitu, muselo by to změnit zákon a jeho účinnost zpětně, a to třeba ve smyslu odebrání již vzniklých nároků. To se však v tomto případě nestalo.

„Je nesporné, že napadená ustanovení pouze do budoucna změnila obsah existujících právních vztahů mezi účastníky doplňkového penzijního spoření, respektive účastníky penzijního připojištění, na straně jedné, a státem, na straně druhé,“ konstatuje soud. A dodává, že v minulosti přiznané příspěvky důchodcům zůstanou, pouze se zastaví výplata těch nových. Nedochází tedy k žádnému zásahu do vlastnických práv, který by nastal třeba v případě, že by tyto již přiznané státní příspěvky byly zpětně odebrané nebo třeba zpětně zdaněné.

Něco podobného už navíc Ústavní soud řešil v roce 2011, když došlo k podobnému snížení státních příspěvků u stavebního spoření, což se rovněž týkalo i dříve uzavřených smluv, a soudci se k tomuto nálezu odvolávají. Lidé se dle soudu zkrátka nemohou spoléhat na to, že se výše příspěvku nezmění po celou dobu využívání jejich finančního produktu. (Je tedy pravděpodobné, že obdobně se Ústavní soud vypořádá také s další stížností, kterou poslanci ANO podali v dubnu 2024 a v níž napadli snížení podpory stavebního spoření v rámci vládního konsolidačního balíčku.)

K penzijnímu spoření se váže i specifická situace, kdy je stanovena minimální doba spoření, aby bylo možné vložené peníze získat. U doplňkového penzijního spoření jsou to minimálně dva roky, respektive pět let, aby zůstal zachován i nárok na všechny již přiznané státní příspěvky. Zde ústavní stížnost argumentovala, že část důchodců zůstala v systému „uzamčena“ a nemohou ze spoření odejít, aniž by na tom finančně tratili.

Z čísel, která soud získal od Asociace penzijních společností, se problematická situace reálně týkala 230 tisíc důchodců, kteří k červenci 2024 spořili méně než 5 let. A z toho bylo 80 tisíc důchodců, kteří spořili méně než dva roky. Část těchto lidí dosáhla minimální délky spoření krátce po zpřísnění podmínek a fakticky dopad na ně je tedy zanedbatelný. Soudci proto posuzovali hlavně situaci těch, kteří jsou „přinuceni“ spořit delší dobu, a to z pohledu ekonomické výhodnosti.

A zde dospěli k závěru, že další setrvávání dává ekonomický smysl i bez státního příspěvku, protože zhodnocení penzijních fondů je dostatečné a srovnatelné s jinými konzervativními variantami, třeba se spořicími účty. V roce 2023 například zhodnocení činilo 9,04 % až 20,64 %. „Byť si je Ústavní soud vědom proměnlivosti výnosů (zde udané hodnoty jistě nejsou garancí toho, že tomu tak bude i v budoucnu), lze souhlasit s tezí asociace, že investice do doplňkového penzijního spoření jsou konkurenční vůči jiným konzervativnějším produktům,“ píše soud v nálezu. „Navrhovatelkou kritizované „uzamčení“ v třetím pilíři tedy není setrváním v systému, který bez státního příspěvku postrádá ekonomický smysl,“ konstatuje soud.

V tomto ohledu je tedy nepravá retroaktivita ústavně zcela přípustná, protože je ve veřejném zájmu a zároveň u dotčených lidí nedochází k nějakému závratnému poškození finančních zájmů. A pokud nějaká újma kvůli „uzamčení“ vznikne, rozhodně není tak významná, aby to narušovalo ústavní práva zajištění na stáří – už vzhledem k tomu, že tito lidé pobírají starobní důchod.

V závěrečné části se pak Ústavní soud stručně vypořádává s dalšími dvěma argumenty. Nejprve odmítá, že by byl konec nároku na příspěvek pro důchodce diskriminační. Okamžik získání starobního důchodu je natolik zásadní, že díky tomu důchodci získávají zcela odlišné postavení oproti lidem, kteří ještě důchodový věk nemají. „Nynější zákonná úprava upřednostňuje pojetí třetího důchodového pilíře jako spoření na důchod, nikoli spoření při důchodu, což zohledňuje též v právu na poskytnutí státního příspěvku. Přiznání starobního důchodu je základním kritériem, s nímž pracují všechny důchodové systémy. S přihlédnutím ke smyslu ústavní zásady zákazu diskriminace není proto v systému třetího důchodového pilíře vůbec srovnatelná situace osob, kterým ještě nebyl přiznán starobní důchod, a osob, kterým důchod již přiznán byl,“ uvádí soud.

Poslední odmítnutý argument se týká toho, že v posledních letech se výrazně zpřísnila legislativní ochrana spotřebitelů. A že by to tudíž mělo být při rozhodování Ústavního soudu zohledňováno. Zde ale soudci jasně konstatují, že lidé nejsou ve vztahu ke státu považováni za spotřebitele a že tato argumentace je tedy úplně mimo. Mám pocit, že zde si soudci trochu „rýpli“ a možná naznačili jisté rozčarování nad tím, že takové irelevantní argumenty někdo vůbec předkládá. Celý odstavec totiž uvedli následujícím konstatováním: „Jen ve stručnosti se Ústavní soud vyjádří ke zbývajícím argumentům navrhovatelky.“

Upřímně mě příliš nepřekvapuje, že Ústavní soud tuto stížnost zamítl. Ostatně když jsem loni psal článek, ve kterém jsem obsah a argumenty této stížnosti rozebíral, zmínil jsem: „Myslím si, že tato třetí ústavní stížnost k důchodové problematice je nejslabší a z mého pohledu má zřejmě nejmenší šanci na úspěch.“

Už od začátku bylo víceméně jasné, že tato právní problematika je z minulosti vyřešená a stížnost poslanců ANO v tomto ohledu nepřinášela nic nového, co by mohlo soudce přesvědčit o změně názorů.

Paradoxně ve stížnosti vůbec nebyla zmíněna třeba situace lidí, kteří si požádali o předčasný důchod, ale pokračují v práci, takže mají výplatu důchodu pozastavenou. Tento krok v roce 2022 doporučil přímo ministr Marian Jurečka, a následně stejná vláda těmto lidem, kteří toho využili, nárok na státní příspěvek odebrala. Když poslanci ANO v ústavní stížnosti zmiňují narušení důvěry ve stát a legitimní očekávání, a vůbec nevyužijí tuto argumentaci, je to pro mě nepochopitelné.

Zdroj: Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 18/24