Článek
Když se v médiích probíralo dění kolem hladovky Jiřího Gruntoráda a také důchodu disidenta Karla Soukupa, objevovaly se k tomu protichůdné názory. Na jedné straně zaznívalo, že bez splnění standardních povinností s dobou důchodového pojištění by nikdo neměl důchod získat. Další lidé ale argumentovali zásluhami disidentů před rokem 1989.
Téma je nyní aktuální i v souvislosti s tím, že už v letošním roce by měly proběhnout dvě změny zákona o důchodovém pojištění. Od března bude krácena výše důchodu pohlavárům minulého komunistického režimu. A zároveň nyní politici schvalují novelu, podle které by disidenti měli dostávat průměrný důchod i bez dostatečného počtu odpracovaných let.
Na jednu stranu je smutné, že ani po více než 30 letech nemáme tuto otázku dostatečně vydiskutovanou a nepanuje na to jednoznačný názor. Zároveň ale oceňuji, že za této vlády byla legislativně vyřešena otázka komunistů a nyní se konečně řeší i disidenti. Je to sice pozdě, ale zároveň ne tak pozdě, aby se to reálně nepromítlo do příslušných důchodů ještě žijících lidí.
Emoce i pocit nespravedlnosti
Jistě, v prvním případě jde spíše o symbolický krok, a v tom druhém jde o narychlo „spíchnuté“ řešení po zmiňované hladovce. Obě řešení mohou vyvolávat emoce, nepochopení a částečně i pocit nespravedlnosti. Za mě je ale důležité, že by se téma mohlo jednou provždy uzavřít.
Pokud jde o snížení důchodů předních komunistů, v tomto ohledu nemám výhrady. Režim před rokem 1989 byl v minulosti zákonem označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný (zákon č. 198/1993 Sb.), takže nevidím důvod, proč by lidé působící ve vládních či jiných vysokých funkcích měli „těžit“ ze svého předchozího prominentního postavení a dostávat vyšší důchod. Za každý rok takové podpory režimu se jim zkrátka důchod sníží o 300 korun, a je to vyřešeno.
S plánovaným navýšením důchodů na průměrnou výši pro disidenty i v případě, že nesplnili minimální doby důchodového pojištění, je to ale složitější. Rozhodně neberu na lehkou váhu argument, že od revoluce už uplynula tři desetiletí a lidé, kteří měli za minulého režimu problémy se zaměstnáním nebo byli věznění, měli dostatek času na to, aby mohli pracovat.
Otázka individuální odpovědnosti
Třeba zmiňovaný disident a signatář Charty 77 Karel Soukup, kolem kterého se točila hladovka před úřadem vlády a kterému ministr Marian Jurečka přiznal průměrný starobní důchod, podle všeho příliš zájem pracovat neměl. Ze země emigroval v 80. letech pod tlakem StB v rámci akce Asanace. Později se usadil v Austrálii, kde dlouhá léta žil poustevnickým způsobem života v přírodě. Před pár lety se vrátil do Česka a dopadla na něj realita nízkého důchodu.
Bylo to jeho osobní rozhodnutí, že pravděpodobně v Austrálii ani v jiné zemi nepracoval? Nebo je potřeba zohledňovat jeho protirežimní činnost? Je těžké takovou otázku zodpovědět. Já osobně se však kloním spíše k názoru, že tito lidé měli po roce 1989 dostatek příležitostí pro pracovní uplatnění, často i v rámci významných pozic v rámci státu.
Například Michael Žantovský v biografické knize Havel velmi detailně popisuje, jak mnoho lidí z disentu našlo pracovní příležitosti nejen v okruhu prvního prezidenta Václava Havla, ale i v politice nebo na úřadech a v institucích. V rámci „čištění“ státních struktur od lidí spojených třeba s StB, se na významné či strategické posty dostávali i lidé bez většího odborného zázemí a mnohdy při tom stačila osobní angažovanost a disidentské vztahy. Pokud toho někdo nevyužil, je nutné to vnímat i jako jeho vlastní rozhodnutí.
Příklad nekonformního Jirouse
Docela výmluvným případem, který individuální odpovědnost ilustruje, je život disidenta a hudebníka Ivana Martina Jirouse známého též pod přezdívkou Magor. Jeho politické postoje a s nimi spojený způsob života odpovídaly tomu, že by důchod zřejmě nedostal v minulém ani současném režimu.
Například velký článek v časopisu Respekt (47/2023) popisuje, jak Jirousovi musel finančně pomáhat Karel Schwarzenberg, protože neměl na živobytí. „V lednu 1992 spolu sepsali dohodu na půjčku padesát tisíc korun s tím, že od léta měl Jirous začít splácet. K tomu ale nikdy nedošlo, nebylo z čeho, a Schwarzenberg to velkoryse s pochopením pro Jirousův ledabylý vztah k majetku a penězům přešel. Později ještě „Magorovi“ pronajal za symbolické peníze byt ve svém domě na pražském Smíchově a vlastně ho tím vytáhl z bezdomovectví,“ napsal Respekt.
Podle právě schvalované legislativy by Jirous, pokud by ještě žil, měl teoreticky nárok na průměrný důchod. Je to ale správně? Máme vůbec v takových případech posuzovat individuální životní styl, nebo přínos disidentů jako celku? S trochou nadsázky bych řekl, že dva lidé na to budou mít nejméně tři názory.
Možná by byl individuálnější přístup v očích některých kritiků spravedlivější. Pokud by například disident opravdu během svého života získal minimálních 35 let důchodového pojištění, mohl by mít nárok na průměrný důchod i bez odpovídajících výdělků. Pro ty, kteří se této hranici ani zdaleka neblíží, by mohlo být stanoveno jiné pravidlo: Při získání alespoň 5 nebo 10 let pojištění by měli nárok na polovinu průměrného důchodu, či něco podobného.
Je dobře, že to Jurečka vyřešil
Zároveň se ale zdá zbytečné nad touto problematikou nadměrně přemýšlet a snažit se ji legislativně co nejspravedlivěji vyřešit. Navíc jak známo, čím více podmínek existuje, tím větší je šance, že někdo tímto sítem pravidel propadne, a stejně takoví lidé skončí na sociálních dávkách. Nehledě na to, že dnes už se stejně situace týká spíše stovek lidí (odhad ministerstva je 1900 lidí), takže i z pohledu důchodových výdajů jde spíše o zanedbatelnou částku.
V tomto ohledu si tedy Marian Jurečka zaslouží pochvalu, že ze své osobní iniciativy vyřešil důchodovou situaci jak u prominentních komunistů, tak u disidentů. Většina historických nespravedlností byla přinejmenším symbolicky napravena a my jako česká společnost můžeme toto téma uzavřít a přenechat historikům.
Zdroje: MPSV, Blesk.cz, Seznam Zprávy, Novinky.cz, článek Neznámý Schwarzenberg (Respekt 47/2023), Michael Žantovský: Havel (Argo, 2014)
