Článek
V srpnu jsem popsal příběh zpěvačky Heleny Vondráčkové, která se soudila s Českou správou sociálního zabezpečení o výši starobního důchodu. Domáhala se toho, aby jí úředníci započítali období v letech 1969 až 1987 jako dobu důchodového pojištění. V té době působila, podobně jako mnoho dalších umělců, pod agenturou Pragokoncert, která měla zcela zásadní vliv na to, jestli může umělec v tehdejším režimu vystupovat.
Helena Vondráčková soud vyhrála a úřad jí musel doby pojištění započítat. Šlo o důležité vítězství, které vneslo světlo do nepříliš přehledné situace, která umělce a jejich důchodové nároky dlouhodobě obklopuje. A představuje také určitý precedens a stanovuje právní mantinely, kterými se musí úředníci řídit při rozhodování o důchodu dalších umělců. Zpěvačka totiž není jediná, kdo při žádosti o důchod narazil a měl problémy s dokládáním dob pojištění i výdělků.
V souvislosti s nízkými důchody umělců často zaznívají názory, podle kterých je vše v pořádku. Také v souvislosti s Helenou Vondráčkovou jsem si přečetl mnoho prohlášení o tom, že její důchod odpovídá tomu, co ze svých výdělků odváděla státu. Jinými slovy: „Když si neplatila sociální pojištění, nemá nárok na důchod. A tečka.“
Umělci neměli odvody v dnešním smyslu
Jenže situace není tak jednoznačná, jak se může na první pohled jevit, a podobné závěry jsou hodně zjednodušující a dost možná i neférové. U umělců totiž neplatí rovnice „mám zaměstnání, ze svého hrubého příjmu platím sociální pojištění a díky tomu se práce počítá do důchodu“. Umělci před rokem 1990 fungovali ve specifickém režimu, který zahrnoval nejen proces registrace a povolení k vystupování, ale i samostatný způsob danění příjmů, ať už v rámci Československa, nebo ze zahraničí.
A právě na to soudy opakovaně upozornily. I v rozhodnutí o důchodu Heleny Vondráčkové jasně zaznívá, že umělecké povolání v době minulého režimu nelze ztotožňovat s tím, jak vnímáme účast na důchodovém pojištění v současnosti (tedy v podstatě optikou „platím pojištění, mám důchod“). V té době platilo, že „účast na sociálním zabezpečení umělců vznikala již samotným výkonem umělecké činnosti“. Umělec, který se tedy živil uměleckou činností a honoráře tvořily jeho hlavní příjem, byl dle tehdejší legislativy důchodově pojištěn, i když neplatil „pojištění“ v dnešním slova smyslu.
Soud navíc jasně zdůraznil, že ani nehrazení povinných odvodů tehdy neznamenalo automaticky ztrátu účasti na sociálním pojištění. „V takovém případě by státní aparát samozřejmě zakročil cestou trestního stíhání a vymáhání dlužných odvodů, ale na trvání sociálního zabezpečení by to nemělo žádný vliv,“ stojí v rozsudku. Pokud tedy umělec působil na domácí scéně, byl pro potřeby důchodu pojištěn, a to musí i dnešní legislativa respektovat.
Přísný dohled režimu a evidence výdělků
Umělce si tehdejší režim důsledně hlídal, a aby mohl kdokoliv veřejně vystupovat, musela to povolit příslušná vrcholová ideová organizace, což byl třeba právě Pragokoncert. Komunistická moc si tím mimo jiné „zajišťovala cenzuru nepohodlných umělců“ a měla také velmi dobrý přehled o tom, jaké příjmy umělec získával. Bylo tedy prakticky nemožné, aby se úspěšní umělci jakkoliv vyhýbali placení povinných odvodů.
Soud v souvislosti s tím zmiňuje i slavný projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše, který pronesl v roce 1989 na Červeném hrádku: „No já dostávám jednou ročně výpis, těch umělců, seznam těch umělců, který dostávají nad těch sto tisíc korun platu, tedy vydělaj si nad sto tisíc korun.“ I když může tento výrok, který pokračoval i výčtem výdělků Hany Zagorové a dalších umělců, znít na první pohled dost zmateně, generální tajemník v něm dle soudu otevřeně popisuje porušování tehdejšího práva ohledně soukromí a neveřejnosti správy daní.
„To jen ilustruje míru, v jaké byli v té době umělci podrobování oficiální i neoficiální kontrole ze všech možných stran. Nelze tedy ani jakkoliv rozumně předpokládat, že by takto vysoké příjmy žalobkyně, nadto doprovázené pravděpodobně ještě vyššími příjmy ze zahraničí, a to i ve valutách, jichž se tehdejšímu režimu nedostávalo a k nimž se dostával mj. právě též díky „exportu“ úspěšných umělců prostřednictvím Pragokoncertu, nebyly podrobeny odvodům na sociální zabezpečení,“ konstatoval soud v rozsudku o důchodu Heleny Vondráčkové.
Soudy jsou v tomto ohledu konzistentní, což ukazuje i další soudní spor klavíristy a skladatele, jemuž úředníci také nechtěli uznat doby pojištění a výdělky spojené s uměleckou činností. V tomto případě soud jasně konstatoval, že i honoráře z období před rokem 1990 musí být považovány za výdělky započitatelné do důchodu, protože umělci tehdy nemohli nijak ovlivnit, jak se jejich výdělky zohledňují v rámci důchodu. „Je absurdní a tehdejší právní úpravě sociálního zabezpečení i společenskému kontextu neodpovídající závěr, že zdaněné honoráře nemohly být vyměřovacím základem pro sociální zabezpečení,“ stojí v rozsudku, který odkazuje také na závěry soudu v případu Heleny Vondráčkové.
Příliš formalistické výklady úředníků
Vypadá to, že se opravdu naplňuje očekávání, které vyslovil manžel zpěvačky Martin Michal. Když jsem s ním hovořil, zmiňoval hlavně to, že soudním sporem chtěli poukázat na chybné postupy úředníků a pomoci tím i dalším kolegům umělcům. „Umělci mají problém prokázat, že před rokem 1990 pracovali, měli výdělky a platili státu. V důchodu se jim to nezohledňuje a všichni jsou na tom biti, ať už hrají uměleckou první nebo pátou ligu. Nám se podařilo vytvořit v podstatě precedens,“ řekl mi Martin Michal. A soudy se toho zatím drží.
Je důležité zmínit, že spor Heleny Vondráčkové i dalších umělců se týká působení v době minulého režimu. Právě tady vznikají problémy v tom, jak úředníci tyto doby hodnotí a zohledňují, a umělci jsou ve složité situaci.
Výklad úředníků je totiž často velmi formalistický a lpí na doslovném znění tehdejších zákonů i úředních dokladů. Přitom opomíjejí skutečnost, že tehdy byla řada předpisů doplňována upřesňujícími interními instrukcemi a řada umělců podléhala vedle oficiální kontroly také neoficiálnímu dohledu jiných státních orgánů. Proto dávají soudy umělcům za pravdu.
Působení v době minulého režimu a po revoluci
V roce 1990 se už legislativa změnila a byla zavedena kategorie osob samostatně výdělečně činných, do které začali obvykle spadat i umělci. Zde již platila jasná pravidla ohledně placení pojistného a odpovědnost se přesunula přímo na umělce. A pokud si pojištění neplatili (plošná povinnost byla zavedena až později), pak je nesporné a zcela oprávněné, že budou mít nízký důchod. Ostatně jak jsem popsal v tomto článku, někteří nyní mají dokonce problém na starobní důchod vůbec dosáhnout. V tomto ohledu už jde ale o zcela jinou situaci a nelze ji srovnávat s působením umělců před rokem 1990.
S problémy umělců při žádostech o důchod a se započítáváním dob pojištění se budeme ještě nějakou dobu setkávat. Ale věřím, že čím dále budeme od jejich působení v době minulého režimu nebo v nepřehledné první polovině 90. let, kdy probíhala rychlá transformace ekonomiky, tím méně nejasných momentů a sporů se bude objevovat.
Přesto považuji za férové, abychom u těchto sporů a také u případných nářků umělců vždy důsledně odlišovali, kdy za jejich nízký důchod může stát se svou složitou byrokracií, a kdy si takovou situaci přivodili vlastním rozhodnutím. U umělců je totiž občas hranice mezi vlastní odpovědností a systémovým pochybením tenká. A rozhodně nelze všechny házet „do jednoho pytle“ konstatováním, že si za to mohou sami.
Studium soudních rozsudků o důchodech je časově náročné. V minulosti jsem pro vás zpracoval například spory o výchovné nebo o předčasný důchod. Pokud máte o podobné články zájem, můžete mě podpořit individuálním příspěvkem přes tlačítko Podpořit autora.
