Článek
Nejvyšší správní soud vydal 12. března 2025 velmi důležité rozhodnutí, které může proměnit rozhodování úředníků o nároku na výchovné k důchodu. Od okamžiku, kdy bylo výchovné zavedeno, se začaly objevovat spory rodičů o to, kdo má na výchovné nárok.
Většinou jde o dvě situace. Buď je to spor rodičů – bývalých manželů, kteří se neshodnou na tom, kdo se o dítě více staral a měl by tedy výchovné získat. Nebo jde o otce, kteří ovdověli a část života se o dítě starali sami, ovšem výchovné jim bylo zamítnuto. Zvláště v případě vdovců je velmi časté, že Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) výchovné automaticky zamítá, i když se v mnoha případech muži řadu let o dítě starali sami.
Zákon stanovuje, že výchovné za konkrétní dítě má vždy jen jedna osoba. Nemusí jít jen o rodiče, ale jakékoliv osoby, které se o dítě staraly, tedy třeba prarodič nebo osvojitel. Pokud podmínky nároku splňuje více osob, má výchovné získat osoba, která o dítě pečovala v největším rozsahu. Bohužel zákon je v tomto ohledu dost vágní a v případě sporu pouze říká, že spornou situaci rozhoduje úřad ve správním řízení.
Co hraje roli při rozhodování
Jenže jak má rozhodovat, není nikde přesně stanoveno a často se stává, že ČSSZ rozhoduje formalisticky a v neprospěch otců, i když se na péči velmi výrazně podíleli. Několik případů už se proto dostalo k soudům, ale ani tady zatím rozsudky nebyly úplně jednoznačné a soudy se někdy ve svých závěrech lišily. Řeší se hlavně otázka, co přesně má při rozhodování o výchovném hrát roli a nakolik se má zohledňovat to, že péče o dítě negativně dopadla na pracovní výdělky a kariéru. Nyní se totiž stává, že situace je interpretována zhruba následovně: když muži v práci nepoklesly výdělky a jeho pracovní kariéra rostla, znamená to, že se o dítě málo staral.
Rozdílné interpretace soudů nižší instance nyní vedly k tomu, že ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud. A ten jednoznačně konstatoval, že případné poklesy výdělků nebo omezení práce nejsou klíčovým aspektem při rozhodování. Vedle číselných záznamů o práci v důchodové evidenci by se měla hodnotit také samotná reálná péče, třeba to, že osoba vozí dítě do školy nebo do kroužku. Větší roli by zároveň měla hrát svědectví samotných dětí (dnes samozřejmě dospělých osob) nebo dalších příbuzných a úřad by měl brát vážně to, co prohlásí.
Pečovat je možné i při práci
Podívejme se nyní podrobněji na případ, o kterém soud rozhodoval. Žalobu podal muž, který žádal o výchovné k důchodu za dceru, ale ČSSZ přiznání zamítla. A to přesto, že se o dceru v letech 2004 až 2011 staral sám jako vdovec po úmrtí manželky. Matka se o dítě výhradně starala v letech 1993 až 1996, kdy byla na mateřské. Zbývající (společné) období bylo vyhodnoceno v neprospěch otce, a to zejména z důvodu, že se péče nijak negativně neprojevila na jeho pracovní kariéře.
Muž uvádí, že během „společné“ péče byl OSVČ a věnoval se správě nemovitostí, takže si mohl časový rozvrh uspořádat podle sebe a mohl se péči o dceru věnovat, svou kancelář měl navíc kousek od bydliště. Přesto úřad i soud nižší instance dospěli k závěru, že se v citlivém sporném období muž věnoval péči o dceru málo, protože si nepřerušil živnost a nevykazoval žádnou vyloučenou dobu. V podstatě tak období „společné“ péče plně připadlo matce a tudíž celková doba péče převážila v její prospěch.
Nepomohlo ani čestné prohlášení dcery a mužovy matky (dceřiny babičky), které obě uvedly, že se rodiče v dané době starali stejně. Pokud by se svědectví zohlednilo a „společné“ období by se oběma rodičům počítalo rovnoměrně, získal by „převahu“ otec, protože by měl celkový větší rozsah péče vzhledem k úmrtí matky. ČSSZ ale čestné prohlášení vůbec neřešila a soud nižší instance ho považoval za příliš obecné, takže ho jako důkaz odmítl.
Nejvyšší správní soud toto řešení odmítl jako neférové a nespravedlivé. „Zavedení podmínky zásahu do pracovní kariéry by nepřípustně zúžilo okruh osob, kterým má výchovné skutečně náležet. Podmínka přitom nijak nevyplývá ze zákona a nelze ji dovodit ani z důvodové zprávy,“ napsal soud v rozhodnutí s tím, že takový výklad by rozhodování o výchovném v podstatě omezil na prosté porovnání výdělků z důchodové evidence. Přitom je zřejmé, že některá povolání nebo třeba podnikání nemusí být samotnou péčí nijak negativně ovlivněna. „Lze si totiž představit řadu reálných situací, kdy by takový výklad vedl k nepřiznání výchovného i u osob, které o dítě skutečně pečovaly v největším rozsahu,“ uvedl soud.
Je nutné posuzovat reálný život
Dále soud ve zdůvodnění naznačil, že je nutné posuzovat péči o dítě v celém rozsahu, tedy od narození až do dosažení zletilosti. Rozhodně nelze předpokládat, že osoba, která byla na mateřské (rodičovské) dovolené, se automaticky starala více po celou dobu. Pak by se totiž mohlo stávat, že výchovné by téměř vždy automaticky získával ten, kdo byl na mateřské (což je v Česku většinou matka) a má tedy z tohoto pohledu „náskok“, i když to třeba reálně v následující životní fázi mohlo být jinak.
„Následně může být péče rodičů i rovnoměrná (rodiče se např. střídají v doprovázení do školy, kroužků aj.). V takovém případě by proto výchovné zcela logicky a v souladu se smyslem zákonné úpravy náleželo matce, která bude mít „náskok“ ve formě mateřské (rodičovské) dovolené. V životě však mohou nastat i takové situace (rozvod či úmrtí matky), v jejichž důsledku přejde péče o dítě v pozdějším věku výhradně na druhého rodiče,“ stojí v rozhodnutí. Soud dále zdůraznil, že „reálný život přináší rozličné příběhy a situace, které nelze řešit pomocí jednoduchých schémat a kritérií“.
V rozhodnutí je naznačen i příklad. Představte si dítě, o které se první tři roky stará matka na mateřské a rodičovské. Ve věku 4 až 10 let se oba rodiče starají společně. Pak se rodiče rozvedou, dítě připadne do péče otce a následujících 8 let se stará otec. Reálně se tedy otec v součtu stará déle, ale podle dosavadní praxe se může klidně stát, že výchovné nezíská. Stačí, aby v době „společného“ období měl vyšší výdělky a nebyl s nemocným dítětem doma (nečerpal ošetřovné a chybí mu vyloučené doby), a toto období se přičte matce.
Něco takového se v podstatě stalo i v posuzovaném případu vdovce. Soud tedy v tomto konkrétním případu dochází k závěru, že muž se reálně o dítě staral ve větším rozsahu, ale výchovné k důchodu mu nebylo přiznáno kvůli přílišnému zjednodušování. Například vyloučené doby sice mohou být dle soudu „významné indicie“ při posuzování nároku, ale to, že je někdo nemá, rozhodně neznamená, že by se o dítě staral méně.
Svědectví nelze ignorovat
Velkou pozornost věnuje Nejvyšší správní soud také čestným prohlášením, která byla doposud spíše ignorována. V tomto konkrétním případu úředníci ČSSZ z důchodové evidence usoudili, že se matka starala déle a otec hlavně pracoval, a čestná prohlášení neposuzovala. Podle rozhodnutí je ale tento postup nesprávný a byla chyba, když se tím úřad nezabýval. Rozhodnutí ČSSZ je dle soudu „zcela založeno na informacích podaných z osobního důchodového listu stěžovatele“ a naopak není vysvětleno, „jakým způsobem žalovaná vypořádala právě čestná prohlášení a tvrzení stěžovatele týkající se charakteru jím vykonávané činnosti“.
Podle soudu nelze dopředu jednoduše říct, že čestné prohlášení nemůže nic změnit a obecně je nutné brát podobná svědectví více v potaz. V tomto ohledu jde o velmi důležitý závěr a judikát, který může výrazně proměnit současnou úřednickou praxi při rozhodování o nároku na výchovné. Jinými slovy soud řekl, že už nebude stačit, aby případný spor úředník rozhodl „od stolu“ tím, že nahlédne do evidence a na základě čísel dojde k závěru. Naopak bude nutné více posuzovat reálnou situaci, čímž se nepochybně zvýší relevance svědectví dětí a dalších osob.
Jaký bude následující postup? Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí z nižší instance a případ se tedy nyní vrací k novému posouzení. Městský soud, který bude o případu znovu rozhodovat, už ale musí respektovat uvedené závěry. Na finální verdikt si tedy ještě nějakou dobu počkáme, ale směřování tohoto důležitého soudního rozhodnutí vyznívá dost jednoznačně.
Jsou podle vás pravidla pro přiznávání výchovného k důchodu dostatečně srozumitelná a spravedlivá? Napište mi do diskuse pod článkem, rád si přečtu váš pohled na věc.
Zdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2025 (označen 10 Ads 271/2024 – 35)
