Pět tisíc kilometrů za padesát dní aneb s kolem na Nordkapp

Před každou cestou je nejproblémovější období: Hlavně nic nezapomenout a vše najít. Protože mám 2 adresy, tak to bylo o to náročnější. V den odjezdu jsem nemohl najít novou helmu z Vánoc. To způsobilo stres v celé rodině, které jsem slíbil, že zmizím už před obědem. Nakonec jsem vyjel až po obědě. Dostat se až na polské hranice bylo 100km, takže jsem dojížděl skoro 40km po tmě. První noc mi nic nechybělo, takže jsem se dožil rána.

Hned druhý den jsem vjel do Polska, kde mě děsilo hned několik věcí současně. Špatné cesty a ještě horší řidiči. To že museli v každé vesnici dělat dvojitou čáru, aby se řidiči chovali méně nebezpečně pro okolí, mým obávám neubralo.

Rozbité cesty si vybraly svou daň ve formě rozbití cyklo-brašny, která má vézt ještě tisíce kilometrů asi 10kg věcí. Gumicuk a provaz z padáku odvedly skvělou práci a brašnu opravily.

Droga leśna (lesní cesty) plné hlubokého písku navíc brzdily tempo 100km/den. Ani mě nenapadlo opustit les a jet dobrovolně po hlavní, takže jsem se pořádně zahrabal (doslova) v polském písku.

Jako bikepacker jsem zjistil v Polsku spoustu překvapivých věcí. Dvě věci mě ale šokovaly nejvíc – a vsadím se, že překvapí i vás. Řidiči pouští cyklisty na přechodech s takovou vervou, že jdou kola do smyku. I náklaďáky. Fakt jsem se choval jako v ČR, že jsem dojížděl k přechodu pomalu aby jsme ani jeden nemuseli brzdit, ale Poláci to vždy zadupli. Druhou věcí je překvapivý nedostatek košů. Něco si koupím v obchodě a když jsem venku, tak často nemůžu najít koš, kam bych vyhodil obal. I Poláky jsem viděl dopít pití a prostě flašku položili na zem vedle dveří do obchodu. Bylo jich tam už několik, ale koš tam nedali. Také mají magické cyklostezky - jedete podél chodníku a najednou se objeví cyklostezka. Prostě vykouzlili cyklostezku značkou, ale nájezd nikde. Jindy jedete po cyklostezce a najednou ji značkou ukončí a čeká mě 15cm skok z obrubníku.

Celkově bylo Polsko náročné. Ve Varšavě jsem hledal kemp a nejbližší vhodný byl 250km daleko a ještě jsem si 1 den musel zajet. Také mi vedle Varšavy v noci myš prokousala díru do vodotěsné brašny a od té doby jsem to musel lepit. Jo, jako součástí cyklo nářadí vezu i izolepy, jedno i oboustrannou. Hodí se.

Litva, Lotyšsko a Estonsko jede na euru, ale i jako příznivec platebních karet jsem si vybral stovku v bankomatu. Hotovost jsem nakonec použil jen v kempech. Tím podobnost těchto zemí končí. Nemají podobné jazyky ani cesty.

Lotyšsko mělo poloprázdné cesty a když byl asfalt, tak byly i rovné. Nevytížené cesty jsou z uválcovaného štěrkopísku. Ty provozem degradují na 10cm vlnky. V Lotyšsku byl na nich mnohem větší provoz a ta kvalita byla fakt strašná. Když jsem se snažil jet po cyklostezce vedoucí přírodou, tak mě blokovaly popadané stromy, metrová tráva a k tomu schované díry, že jsem se poprvé bál jet v sedle, protože ty díry byly několikametrové. Párkrát se taky stalo, že si na místě cyklostezky někdo koupil pozemek a postavil barák. Cyklotrasa pak vedla po hlavní.

Cenově je Pobaltí stejně drahé jako Česko, ale restaurace jsou ještě dražší než v Česku. Nebylo výjimkou, že jsem platil za jídlo v bistru přes čtyři stovky.

Sice to jsou menší země, ale stalo se mi, že jsem se ráno probudil a nejbližší otevřená restaurace byla přes 100km daleko. Tyto země jsou z velké části lesy a lidé se soustředí do páru velkých měst.

Na pobřeží jsou písečné pláže a ve vnitrozemí jsou vlhké lesy. Když jsem sjel z udržovaných cest, tak jsem často objížděl bažiny. Když jsem byl na pobřeží, tak jsem zase spal s výhledem na západ slunce nad písečnou pláží.

Nejlepší země Pobaltí bylo Estonsko, kde jsem i sledoval zlatý úspěch našich hokejistů. Estonsko je pokryté signálem, který mi umožnil živé sledování hokeje i na neosídleném pobřeží. Cyklotrasy byly z devadesáti procent asfaltové. Zem je posetá bezplatnými tábořišti s krby a připraveným dřevem. Je to pro mě první země, která pouští karavany do lesa, kde mají připravené i parkování. Karavanisté si zde můžou užívat přírodu na místech, které bývají normálně exkluzivní pro nemotorizované turisty. Vše zadarmo!

Tato severská země, která je háklivá na přiřazení ke skandinávským zemím, byla pro mě cyklistickým překvapením. Připlul jsem z Tallinnu přímo do Helsinek. Krásné cyklostezky. Široké jako u nás, často po obou stranách cesty. Když si Finové myslí, že cyklostezka kříží velkou cestu, vždy udělají tunel pro cyklisty.

Hlavním silnicím se na kole vyhýbejte, pokud je to jen trochu možné. Místní kamioňáci cyklisty předjíždí plnou rychlostí i kdyby měli v protisměru karavan. Párkrát jsem to zažil a musím říct, že v Polsku jsem se cítil na cestě bezpečněji. Naštěstí cyklostezek je tu opravdu spousta.

Ve Finsku existuje velké množství turistických přístřešků s grilem a připraveným dřevem. Jedinou nevýhodou je, že nejsou myšlené pro cyklisty. Ne že bych tam měl zákaz vjezdu, ale jsou lokalizovány do divočiny. Když jsem do nich mířil, tak jsem vždy měl na mysli, jestli budu tlačit méně nebo více než kilometr. Byl tam skutečný klid a někdy byla lokace skoro i s hezkým výhledem. Určitě stojí za to si na mapách.cz hledat „Laavu“. V hezké dny k těm přístupnějším jezdí Finové na večeři v přírodě. V posledním laavu jsem potkal dokonce 2 rodiny současně a poprvé viděl dělat lívance na grilu.

Do Finska se vybavte repelentem, protože ne vždy je tu teplota na dlouhé kalhoty, ale vždy je poblíž nějaký močál s komáry. Plánujte si i návštěvy záchodů v místech kde ty záchody jsou, protože stažení kalhot v lese je srovnatelné s mučením.

Jedno velké mínus Finska: Neví co je to výhled. Tolikrát jsem vyjel/vyšel kopec kde byla značená vyhlídka a z ní byly vidět hlavně okolní stromy.

Restaurace ve Finsku nemůžu označit za drahé. Najíte se zde asi o 50 korun dráž, ale máte k jídlu připravený bufet, který nahrazuje zeleninovou oblohu. Také v něm vždy najdete vodu, ale často i nějaký džus, kávu, čaj, mléko, kefír. Nemusíte platit za kečup a další omáčky jako v Česku, protože jsou už buď na stole nebo k dispozici v bufetu. Zaplatíte o něco více než v Česku, ale dostanete více než v Česku. V obchodech je také dráž, ale pokud cestujete autem, tak v EU můžete bez problému přivést zásoby na dlouhou dobu. Obchody jsou otevřené dlouho do noci nebo i nonstop.

Když jsem dojel na hranice Švédska, chtěl jsem na chvíli i tam. Je levnější než chorvatské pobřeží a ve městě Pajala má jeden Belgičan kemp, který je pro mě bez stanu velice výhodný (platím 200SEK což je asi 450 Kč). Potřeboval jsem si jednou vyprat (jinak než v potoce), takže jsem připlatil 225 Kč za jednu pračku prádla. Kempové ceny jsou podobné všude.

Švédové jsou přátelštější řidiči, takže jízda po hlavní (jediné) cestě byla více pohodová než ve Finsku. Navíc mi zafoukal úžasný jižní vítr a ujel jsem za den přes 120km pod 5 hodin. Při tom jsem překročil polární kruh a blížil se půlnočnímu slunci, jak zde říkají polárnímu dni.

I ve Švédsku najdete turistické přístřešky na spaní, které najdete v mapách vždy v kategorii turistických přístřešků nebo útulen. Případně hledejte „Vindskydd“ jak se nazývají ve Švédštině.

Když jste zde na severu, určitě budete potkávat soby. Jsou to neohrožená stvoření, které před vámi utečou jen pokud k nim půjdete. Sobi u cesty se budou pást nehledě na provoz aut a narozdíl od srnek vám neskočí pod kola, jen co vás uvidí. Na deset metrů jsem projížděl kolem kojící matky a vůbec nereagovala.

Ze Švédska jsem si to zkrátil pár dní přes Finsko, které už bylo hodně deštivé, ale Laavu pomáhalo se sušením u ohně. Pak už jsem překročil hranice Norska. Jedna z prvních „reklam“ byla na sobí kebab. Jiná země, jiné recepty.

Přivezl jsem si s sebou déšť z Finska a prvních 350km jsem jel proti větru a v dešti. Ani jsem si neužil zastávku u pláže. Ano, i zde na severu mají venkovní koupačky, pro případ veder atakující dvacet stupňů (nad nulou). Já měl jen deset a v noci pět. Aspoň že nad nulou.

Několikrát denně jsem kontroloval předpověď počasí, protože za polárního dne je mi jedno kdy pojedu, pokud v tu dobu zrovna nebude pršet. Pršelo. Dokonce jsem zjistil, že na Nordkappu mě čeká jediný slunečný den, jinak déšť.

Jezdím sám, takže jsem se mohl rozhodnout šlápnout do pedálů a ujet za 2 dny 250km v dešti. Bylo to nepříjemné jen od 50km/h, kdy déšť značně zesílí, ale přes sluneční brýle je vidět trochu lépe, protože mi je vítr ofouká.

Poslední spaní před Nordkappem už bylo bez deště. Byl to velice důležitý detail, protože tu na severu už nejsou stromy. Aspoň jeden strom potřebuji na natažení plachty, když prší. Placka bez stromů mi dost komplikuje život. Spánek na útesu byl s hezkým výhledem na fjord a pak další noc na kopci, uprostřed ničeho, byl s ještě lepším výhledem na jiný fjord.

Den před cílem jsem se dal do řeči s motorkářem z Německa. Jel na Nordkapp už ten večer, ale přesně podle předpovědi, se zapíchl Nordkapp do mraku a nebylo nic vidět. Do centra na Nordkappu stojí vstupenka asi 700 Kč, ale tak jsme si s motorkářem sedli, že mi ještě o půl jedné ráno donesl na vrchol kopce lístek, který i na německé poměry byl drahý. Platil 24h, tak mi ho věnoval.

23. června jsem dorazil do cíle. Kilometr před Nordkappem jsem trochu znejistil, protože za slušného počasí jsem vjel do mraku, kde bylo vidět tak na 10 metrů. Projel jsem pár set metrů mraku a za ním konečně Nordkapp. Bylo 11°C, vítr kolem 50ky a spousta lidí, co sem přijela autem. Při parkování u místního muzea jsem potkal asi 10 zaparkovaných kol dalších bikepackerů. 2 různí mi nabídli svou vstupenku, protože už odjížděli. Turistické oblasti jsou v Norsku stejně jako jinde na světě pekelně předražené. Tady bylo aspoň velké muzeum a další atrakce, protože budova měla 3 patra do hloubky. Úplně dole měli kinosál, dlouhou chodbu s miniaturami předchozích slavných dobrodruhů, kteří neměli asfaltku z pevniny, ale připluli na plachetnici severním ledovým oceánem a pak museli vyjít 300 výškových metrů po skále. Byla zde ještě nejseverněji položená kaple a další „kinosál“ se světelnou show.

Nakoupil jsem si pár upomínkových předmětů, ale s vidinou, že se mnou budou cestovat dalších 5000km, tak to byly hlavně pohledy, co se tak neprovezou. Byly levnější než ty na Hradčanech. Zahlédl jsem také „odbočku“ na severní pól, který byl 2093km daleko, ale stejně blíže než Česko.

Po pár hodinách, kdy jsem využil místní zásuvky na doplnění energie jsem se rozjel zpět domů. Na rozdíl od většiny cyklistů jsem nemířil na letiště, ale na 5000km dlouhou cestu domů po norském pobřeží, Dánskem, Německem a Polskem. O této jízdě v druhém díle za pár dní.