S kolem na Nordcapp: Pod dohledem pohraničních stráží 3 zemí

Včera jsem plánoval přespat u nějaké rozhledny, co jsem našel na mapách. Byla za plotem, takže jsem vytáhl spacák o pár set metrů dál na louce. Ráno jsem si všiml, že ta (ne)rozhledna vypadá jako vysílač a že vidím kolem sebe ještě několik dalších. Při odjezdu jsem se zastavil u cedule, kde se psalo o dotacích od EU na tyto „vysílače“. Podle všeho stály přes 15 miliard (po přepočtu na Kč) a provozuje je polská pohraniční stráž. Zdá se, že je to nějaký komplex včasného varování před Kaliningradem (ruskou exklávou). Byl jsem pěkně pod dohledem celou noc.

Po opuštění tohoto místa to bylo už jen pár kilometrů do Suwalského průsmyku. Místa, kde je to jen 65 km mezi Běloruskem a Kaliningradem. Tato hranice mezi Polskem a Litvou by údajně měla být v případě války s Ruskem přetnutá ruskou armádou a odříznout Pobaltí od pozemní pomoci ostatních zemí NATO. Věřím, že NATO sleduje nepřátelské pohyby armády s takovou lehkostí, že armády schopné přetnout tento průsmyk, by si všimli včas a naložili své letectvo dostatkem munice. Takže jsem v klidu, tady válka nebude.

Přijel jsem se podívat na trojmezí mezi Ruskem, Polskem a Litvou (viz úvodní foto). Místo pěkné, ale je vidět, že tady je tvrdá hranice, kterou nikdo narušovat nebude. Ploty a žiletkové dráty v několika vrstvách. Musel jsem si to vyfotit. Pak až jsem si všiml, kolik na mě kouká kamer. Kamery ze všech 3 zemí. Když jsem, tak po očku, koukl na informativní tabuli, tak tam byla asi značka „nefoťte si Rusko“. No, vyfocené ho už mám, takže na nějaké vízum do Ruska můžu zapomenout.

Ještě jsem se poblíž trojmezí potkal s Rakušákem na kole, který vyjel z Polska a já ho potkal den před tím ve stanu pod rozhlednou. Vezl si sebou malou elektrárnu. Na brašnách 36 W soláry a v předním náboji ještě dynamo, se kterým musí jet aspoň 20 km/h, aby fungovalo. Rozloučili jsme se, protože on jel k trojmezí, ale já už odbočil na lesní cestu a hned přejel hranice. Žádný plot, jen vysekaný kus lesu. Všichni chceme být Evropani.

Následně jsem zjistil, že na rozdíl od Polska, tak je Litva překvapivě o dost vlhčí. Brzo přišel brod a potom zjištění, že si Litevci jezdí, jak chtějí. Mapy se snažili mě navigovat po cestě, ale ta se roztrojila. Jednu si vybírám, ale špatně. Ta v mapě není, takže jedu po louce. V příkrém sjezdu si všímám zablácených kolejí předchozího auta. Jedu kousek vedle a najednou cítím, jak čvachtám. I když to je sráz, tak zůstal močálem. Soustředím se abych nezastavil. Odšlápnutí do močálu by mohlo být hodně hluboké. Asi po 100 m vyjíždím opět na původní a suší cestu. Ještě koukám v mapě, že mě čeká přejezd nějaké říčky. Doufám, že to nebude další brod.

Místo brodu se objevuje kombinace. Brod je jen pod improvizovaných mostem pro auta. Přejíždím poslední náročné místa a najíždím na hlavní cestu. První velké překvapení je, že zde nejezdí moc aut. Litva nemá ani 3 miliony obyvatel a není ani na cestě k nějakému důležitému místu. Další překvapení bylo, že umí dělat rovné záplaty na cestě. Z jiných zemí (včetně Česka) znám záplaty na kterých nadskočím, ale tady jsou naprosto k nerozeznání od původního povrchu.

Na vesnici si zajdu do malého obchůdku pro zmrzlinu. Paní si přede mnou koupila 25 kg balení rašeliny, ale mě stačí kopečková z mrazáku. Tento den už se hodně oteplilo, ale dokud jedu rychle, vítr pomáhá. Dojíždím do prvního města a hledám si restauraci. Nacházím takové bistro, kde sice anglicky nemluví, ale i špatnou litevštinou jsem si objednal. Vůbec to nedokážu přetlumočit do článku, ale je to podobné smaženým karbanátkům v podobě koulí.

Na konci dne už sjíždím z hlavní a objevuji zajímavý jev v mapách. Graficky se měnící cesta 3. třídy na žlutou „2. třídu“ v obci. Pochopil jsem. Mimo obec je štěrková cesta a v obci mají asfalt. Asfalt je naprosto rovný, neopravovaný. Pravděpodobně za to může ten malý provoz. Po štěrkové cestě se nedá jet ani 20 km/h. Štěrk dělá odpor kolu a ten odpor se projevuje nadskakováním kola se mnou i věcmi. Desítky kilometrů štěrku přeruší jen kilometr asfaltu. Několikrát si ještě zajedu při hledání místa na bivakování, a nakonec si nacházím místo v lesíku, kde byla aspoň trochu rovina. Jen jsem přehlédl mraveniště, čehož budu ráno litovat.