Článek
Vyfouknutá karimatka
Během noci jsem se párkrát probudil, zakroutil si krkem a v leže nafoukal karimatku, co jsem minulé ráno píchnul. Nevydrží to dlouho, ale aspoň dám chvíli oddechnout bolavému tělu. Mech pomáhá, jenže rovina to není. Teplota v noci klesla na 6 °C, ale táhnu sebou zimní spacák a jsem v pohodě. Už jsem vyrostl z toho hujerství „na jaro trojsezóní spacák“. Pod širákem si to nezadýchám, někdy navíc fouká a průvan ve spacáku znova zažít nepotřebuji. Toho půlkila navíc na kole ani nepoznám. Ráno ještě trávím 2 hodiny opravou utaženého háku na brašně, protože nejsem ani v desetině cesty a tato oprava mě může shodit z kola. Hák zaručuje, že když vyskočí kolo, tak brašny poletí s ním nahoru i dolů. Když nebude hák, tak kolo poletí tam, kam poletí uvolněná brašna. Vyrovnávat kolo potřebuji po každé díře, protože stačí jednou nevyrovnat a je z toho pád.
Oprava háku na brašně, co musí vydržet tisíce kilometrů
Konečně vyjíždím
Do Varšavy zbývají 2 dny cesty. Okolí je rovina. Cesty jsou přímé. Když už se bojím že budu muset jet mezi auty, tak je souběžně vyježděná polňačka, značená jako cyklostezka. Kořeny, díry a písek, ale oprava háku funguje. Musí vydržet ještě tisíce kilometrů. Přijíždím do obce, kde mám vyhlédnutou pizzerii. Mám hlad a když jsem viděl pizza 32/42 cm, beru velkou. Chyba. Tady se na přísadách nešetří.
Pizza SEDLÁK, velikost 42 cm, takže podávána na dřevě s talířem. K tomu v ceně 2 omáčky
Já nikdy jídlo v restauraci nevracím. Tady jsem dostal pizzu, talíř, 2 omáčky, kdyby tam toho bylo málo, a k tomu domácí limonádu. Pizza se jmenovala sedlák, měla slaninu, klobásky, sýr, kukuřici a asi celou zavařovačku okurek. Opět jsem zjistil, že přísady v jídle jsou větší, čím dál jsou psané. Okurky byly na konci a jsou v obřím množství na pizze. Trošku jsem litoval, že místo experimentu se „sedlákem“ jsem si měl objednat tutovku „maso“. Tak originální název tu jedna pizza měla. Nakonec jsem snědl 6 klínků a 2 jsem přiklopil, dal do mikrotenového sáčku a naložil na kolo. Pizzerie Pesto je zatím tou nejlepší, co se týče servisu kolem jídla. Dobře utracených 437 korun i s dýškem.
Moje kolo u obce Koło.
Pokračování dál bylo s přeplněným žaludkem dost utrpení, ale jel jsem po hezkém asfaltu. Všiml jsem si, že někteří Poláci mají superschopnost v přímé jízdě. Nekonečně přímá cesta s minimálním provozem a Polák mě skoro vezme zrcátkem, jakoby snad neměl v protisměru místo. To nebylo o místu, ale o směru. Když mě minul, tak ani o kousek nezatočil k pravému kraji. On prostě jel rovně, trochu v protisměru, cyklisté mají v obou směrech od něj trochu místa a s volantem nemusí několik kilometrů pohnout.
Dvořící se čápi
Další zajímavá věc u řidičů je „trakce kol“. Rozjíždí starý tranzit a protáčí kola. Blížím se pěšky k přechodu, zvolním ať mě nemusí pouštět, ale řidička ve vzdálenějším pruhu šlape na brzdu až to klouže do ABS. Nebyl důvod, a i kdybych chtěl, tak jí na kapotu skočit nestihnu. Čeští řidiči sice nejezdí, jakoby to auto ukradli a často mě pustí na přechodu, ale Poláci jezdí tak rychle jak brzdí. Skoro všichni řidiči pouští cyklisty i kdyby jim měli klouzat kola po asfaltu. V ČR jsem tak agresivní brzdění neviděl. Jiný kraj, jiný mrav.
Sjíždím z cesty na nějakou polňačku do lesa abych našel místo na noc. Karimatka je pořád děravá, ale mech jsem nenašel. Bivakuju na mýtině, která není nejrovnější, ale slunce se už schovalo, v 9 stupních jsem stále jen v tričku z vlny a kraťasech, takže lepší hledat nebudu. Dojídám na večeři pizzu a jdu spát.
