Článek
Porce, kterou nedají lidé za celý život
Lidé, kteří jezdí na kole do práce 10 km tam a 10 km zpět, nenajedou ročně ani zdaleka vzdálenost, jakou má tento závod. Je to neuvěřitelných 8100 km.
Pro porovnání, slavné Tour the France má jen 3400 km. I když je Tour brána jako vrchol cyklistiky, tak je to jen pro silničkáře. Ti, co mají pořádné horské kolo, ještě překonávají odpor terénu. Kdo nezná, tak si může odpor terénu představit jako stoupání na asfaltu. Pro mě to v písku znamená i méně než poloviční rychlost oproti rovnému asfaltu.
Každý kopec na kole je cítit. Tour má převýšení 52 km. American Trail 110 km. Pokud to je v terénu, tak se dá i hrabat na místě a kolo nakonec i tlačit. Nepředstavitelné pro silničkáře, kteří šlápnou do pedálů a mají okamžitou odezvu lehkého kola.
Terén je velký odpor pro kolo. Toto byl například písek, kterým jsem projížděl skoro celé Polsko.
Civilizace? Podpora? Problémy!
Na Tour mají závodníci týmy, které se o ně starají, a dokonce jim i za jízdy z okénka auta opraví závady na kole.
American Trail je závod bez podpory. Dokonce je zákaz, aby si závodníci pomáhali mezi sebou. A nějaké zázemí také není. Je to bikepackerský závod. Vše, co potřebujete, vezete sebou. Pokud si něco chcete koupit, musíte si proto dojet a pak se vrátit na trasu.
Základ nákladu bikepackingu je oblečení, stan, věci na kempování, nářadí a náhradní díly, elektronika, jídlo a voda.
Další problém je, že vše, co sebou závodníci vezou, je váha navíc. Někteří si říkají „gramaři“. Ti utratí několikanásobně více peněz, aby ušetřili několik gramů. Existují odlehčené duše do kola, ultralehké spacáky, které v kombinaci s teplou bundou stačí a závodníci nepotřebují zimní spacák. Pak si nakoupí jídlo těžší než spacák a vodu těžší než celé kolo.
Neuvěřitelné vzdálenosti s překážkami
Závod vede od Atlantiku k Pacifiku. Přes celé USA se postupně míří na sever, celkem přes 13 rovnoběžek (Česko má jen 2,5 rovnoběžky). Tak dlouhý závod má obrovské rozdíly v počasí a do každého potřebují jiné oblečení.
Při tomto závodu zažili závodníci: 300 km přes poušť, bez zdroje vody, sněhové závěje, bouře na pláních bez krytu před blesky, vítr přes 100 km/h, nárazy 130 km/h, 5cm velké kroupy, povodně, lesní požáry, medvědi, pumy, kojoti, hadi, pavouci, štíři atd…
Osobně jsem zažil při cestě za polární kruh a zpět žízeň na kole a není to stav ve kterém tělo funguje dobře. Bouřku pod širákem na louce jsem také přežil jen se štěstím. Větrnou smršť jsem minul o jeden den. Liška se mi zakousla do hlavy ve spaní jen jednou v Alpách, ale dokázal jsem s tím dojet 40 km do nemocnice. 100 km v poušti by pokousání od kojota byl jiný boj. Sníh si užívám jen v Pardubicích po cestě do práce. Já, stejně jako tito závodníci si užíváme to, co k dobrodružství patří. Překážky na vyprávění o dobrodružství.
Pamatujte: Nejsou špatné zážitky, ale silné.
Větrná smršť, které jsem se vyhnul o jediný den. Představa, že v takovém lese byvakuji je těžko představitelná.
Závodníci
K závodu se zaregistrovalo 18 lidí. Skoro každý byl, jako uznání, oznámen na Facebooku, protože je to velká věc, taková odvaha. Na start nakonec dorazilo 11 závodníků a do cíle v roce 2019 dojeli jen 3. Vyhrál to jeden ze zakladatelů, Indiana Shulz. Nejlepší ženou byla Markéta „Peggy“ Marvanová a druhým mužem byl Adam Záviška.
Tento český pár byl spolu (a každý sám za sebe) na líbánkách. V délce svatební cesty asi překonali všechny, co si tento článek čtou. Trvalo to úžasných 48 dní a 22 hodin. Já osobně jel jen 6500 km za 72 dní. Žádný závod, jen dovolená a vrátil se v pohodě do práce. Neseděl jsem v sedle 18 hodin a nejel 200 km denně. Mezi obchody jsem měl maximálně 80 km a jel jsem si svým tempem. Tito dva jsou úplně z jiného těsta nebo spíš z betonu. V ročníku 2019 dojeli jen 3 závodníci, v historii závodu jich bylo celkem 11. Závod už se nejezdí, ale bude ještě dlouho tím nejdelším, co kdy byl.
Zdroje: Oficiální stránka Peggy
