Článek
Jsem velký fanda ochrany hospodářské soutěže a agresivnějšího postupu vůči monopolům, současná práce americké FTC nebo některé dřívější kroky eurokomisařky Vestager považuji za vhodné. Volná soutěž je hlavní předpoklad prosperity a inovací, a když ji unese pár obrů a začnou bránit ostatním vůbec na trh vstoupit, je to blbé.
Ale nástroje ochrany soutěže musí být úměrné. Ty, co ÚOHS představil, myslím nejsou a zákonodárci by měli pečlivě vybírat, co podpoří.
Co dává smysl?
Některé návrhy jsou dobré. Možnost užívat data už získaná jinými úřady je logická, možnost finančně podpořit whistleblowera je vyloženě pozitivní. Whistlebloweři, kteří prozradí kartely, jdou do masivního osobního a finančního rizika. Je na místě je motivovat, nějak to vyvažuje motivaci „nechci přijít o práci“ a jedná se o standard i v jiných státech.
Odvážnější, ale stále úměrné, je zavádění transparentních a nediskriminačních norem a standardů. V extrémnějších případech je na místě i povinnost poskytnout přístup k sítím, infrastruktuře nebo datům. Ty stejně jako navýšené informační povinnosti mohou přinášet nějaké náklady, ale jde o postupně se prosazující nástroje antimonopolního boje a s pečlivou přípravou a argumentací je možné je podpořit. Koneckonců interoperabilitu digitálních sítí si už postupně zavádíme v celé Evropě skrze akty o digitálních službách a digitálních trzích.
Příliš velké kladivo
Úřad ale taky navrhuje výrazné rozšíření, kdy může vůbec zasáhnout. Zjednodušeně - pokud je někde soutěž z pohledu úřadu narušená, může úřad do situace na základě vlastního vyhodnocení vstoupit a začít konat. Zde vnímám poměrně tenký led ve vyhodnocení, kde je taková aktivita vůbec vhodná, a vysoké riziko zneužití. Pokud stačí „zdálo se nám to málo soutěžní, tak nějak“, tak předvídatelnost nebo možnost přezkumu jde z okna.
Klíčový problém jsou ale navržené nástroje. A kromě těch pozitivních jmenovaných výše jsou to samé radikálnější nástroje. Možnost nařídit úpravu smluv nebo rovnou řízené divestice jsou ve chvíli, kdy úřad může jednat primárně na základě svého vlastního dojmu (zjevně dle „vibes based policy“) je extrémně silná pravomoc a má jen malou veřejnou kontrolu.
Disproporčními zásahy se nešetří ani v části komunikace „posílení pravomocí“. Kde úřad o několik řádů překročil hranice, je snaha získat přístup k lokačním datům, kde kdo zrovna v jakou chvíli jednal. Sledování jednotlivců přes lokaci jejich mobilu prokáže maximálně, že se někdo s někým bavil. Jako skutečný důkaz o ničem samo o sobě neposlouží, za to dá dalšímu úřadu možnost slídit. Prosím ne. Stejně tak rozšíření možnosti nahodilých inspekcí jen narušuje možnost se soudně bránit nepřiměřenému zásahu a otevírá dveře pro šikanu.
Významnou změnu chce úřad i v oblasti fúzí. Přechod na call in model znamená, že i když nesplňujete notifikační kritéria, tak ÚOHS může přijít a začít fúzi kontrolovat. Ale proč pak máme notifikační kritéria, když je může úřad ignorovat? Opět zde platí, že je rozhodně možné fandit přísné ochraně hospodářské soutěže. Ale aby v takovém prostředí mohlo podnikání nějak rozumně fungovat, potřebuje aspoň základní předvídatelnost.
Vyzobat dobroty a vyhnout se jedům
Mezi smysluplnými drobnými změnami a posíleními se tak nachází vyloženě toxické masivní zásahy, které dávají úřadu moc bez odpovídající zodpovědnosti. Úřad má už teď teoreticky velkou sílu, kterou ale v ochraně hospodářské soutěže nevyužívá úplně super aktivně. Je pochopitelné, že si úřad říká o více pravomocí, ale v tuto chvíli bychom jich měli přijmout jen pár nekonfliktních a jít dál. Jinak hrozí, že ve snaze emotivně a silně reagovat třeba na problém vysokých cen potravin rozbijeme jak ochranu hospodářské soutěže, tak narušíme investiční prostředí v Česku a hlavně rozbijeme právní stát. V sázce je hodně, i když to titulky nedělá.
