Článek
Prý jde o všechno.
Tohle heslo se v české politice objevuje častěji než rohlíky v akci. Vždycky se najde někdo, kdo nás straší, že pokud neodvolíme „správně“, čeká nás zkáza. Jedni křičí, že konec světa přijde, když zvolíme ty druhé. A druzí křičí to samé, jen s opačným znaménkem. Mezitím normální člověk jen zívne a jde si udělat kafe.
Pamatuju si, jak kdysi probíhala slavná „mobilizace pravicových voličů“. Strašení zleva, strašení zprava, všichni na nohou, jako by šlo o život. A výsledek? No, politici se nakonec krásně dohodli i s těmi, proti kterým nás mobilizovali, a společně si rozdělili pašalíky. Úhlavní nepřátelé se zázračně proměnili v obchodní partnery. Publikum zůstalo sedět s otevřenou pusou a pocitem, že jim někdo přehrál pohádku, ale zapomněl říct pointu.
Tenhle seriál má stále stejné schéma: před volbami válka dobra se zlem, po volbách kamarádi na společném obědě. A my jsme u toho pořád ti diváci, kteří si naivně kupují lístky na premiéru, i když moc dobře víme, že jde o reprízu, která běží už třicet let.
A přitom se nikdo nechce bavit o variantě číslo tři. Té směšné, vysmívané, údajně nerealistické: stát, který se stará jen o to, co je opravdu nutné. Policie, armáda, soudy. Nic víc. Žádné státní showbyznysové divadlo s dotacemi, trafiky a regulacemi všeho, co se hýbe. Tomu se vysmívají od devadesátek, protože prý to nejde. No – a my mezitím jdeme přesně opačnou cestou. Stát se míchá do všeho, až máme na talíři takový guláš, že by se za něj nestyděla ani závodní jídelna.
Jenže jednou k té minimalistické verzi stejně dojdeme. Ne dobrovolně, ale proto, že už na nic jiného nezbudou peníze. A až budeme škrtnout i ty základní funkce, zjistíme, že jsme se vesele smáli správnému řešení tak dlouho, až se nám rozpadla i ta poslední stolička, na které stát seděl. Ale hlavně že mezitím politici stihli odříkat své „jde o všechno“ a vyfotit se s úsměvem na billboardu.
Vtipné je, že tahle rétorika o „dvou možnostech“ se pořád tváří vážně. Přitom je to spíš jako kdyby vám pizzerie nabídla jen dvě varianty: pizza s ananasem, nebo pizza s víc ananasem. A když řeknete, že chcete něco jiného, vysmějí se vám, že prý nerozumíte pizze. Ať žije demokracie výběru!
Politici se mezitím navzájem označují za hrozbu pro samotnou existenci státu. „Pokud vyhrají oni, bude konec!“ A pak s nimi klidně podepíšou koaliční smlouvu. To je jako kdyby hasiči a žháři založili společnou firmu na bezpečnostní školení. A my jim to pořád žereme.
Není proto divu, že většina lidí má pocit, že sleduje 54. řadu nekonečného seriálu, který má pořád stejný děj a jen jiné kostýmy. Únava je přirozená. Jenže tady přichází na řadu jedna dobrá zpráva: divák může odejít z kina a podívat se na úplně jiný film.
Tou jinou možností je zkusit volit stranu, která nenabízí jen další reprízu, ale skutečně jiný scénář. Scénář, kde hlavní roli hraje svobodný, svéprávný člověk a stát není všemocný vládce, ale jen správce. Takový přístup nabízí Voluntia. Ne strašení apokalypsou, ale jednoduchá myšlenka: každý má nést odpovědnost sám za sebe a stát má být sluhou, ne pánem.
Takže až příště uslyšíte, že bez „těch našich“ přijde katastrofa, zkuste se usmát a říct si: možná je čas změnit kanál. Z téhle soap opery už beztak známe všechny zápletky.
