Článek
Evropa se dnes ráda ujišťuje, že stojí na „správné straně“. V praxi to často znamená víc zbrojit, vyjímat obranné výdaje z rozpočtových pravidel a zbytek rozpustit ve společném evropském dluhu. Otázka ale zní jednoduše: je tohle cesta vítězů, nebo drahá cesta k porážce s dobrým svědomím? Odpověď nabízí řecké zrcadlo, kde ten film běžel dřív a s upřímnými výroky, které přesně ukazují, jak se z legitimní obavy stane trvalá rozpočtová výjimka.
Na začátku je srozumitelná věta: soused je hrozba. V roce 2010 tehdejší ministr obrany Evangelos Venizelos ohlašoval konsolidaci slovy: „Provedeme kolosální škrty v provozu armády… ale nesmí utrpět strategická rovnováha s Tureckem.“ Politicky pochopitelné, rozpočtově zrádné. Slib „šetříme, ale ne tady“ je definice výjimky. Následoval Panagiotis Beglitis se svou uklidňující formulí, že výdaje „klesnou do přijatelných mezí“ zhruba na 2,8–2,5 % HDP, zatímco „zhruba třetina rozpočtu zůstane na nové zbraně“. Tohle je dvojí vzkaz v kostce: trhům řekneme, že šetříme, a doma dodáme, že na podstatné se nesahá. A kořeny té logiky sahají ještě před krizi: Akis Tsochatzopoulos už na konci devadesátých let varoval před „turecko-izraelskou osou“ a spoluprací na vyspělé technice, která „může vytvářet problémy“. Jinými slovy: vysoké akvizice nejsou politický rozmar, ale „nezbytnost“. Když pak premiér George Papandreou v roce 2010 prohlašoval, že obranné výdaje jsou „citlivá položka“ a je třeba „udělat pořádek, aniž by se narušila éra snižování napětí“, bylo jasné, že řezy se povedou všude – jen ne tam, kde by se reálně změnila parita s Ankarou.
The Guardian (2012) – kritika „pokrytectví“ Německa a Francie: Řecko si i během krize objednávalo zbraně a věřitelé tomu nebránili (German ‚hypocrisy‘ over Greek military spending has critics up in arms); The Independent (2012) – „Francie a Německo spoluzodpovědné“ za povzbuzování nákupů, které si Atény nemohly dovolit (France and Germany 'to blame for Greece crisis'); Wall Street Journal (2010) – detailní rozbor německých ponorek a finanční zátěže („The Submarine Deals That Helped Sink Greece“); a The Guardian – komentář (2015) o dlouhodobém poutu dluhu a války s řeckým příkladem, že rozpočty „nekosí“ primárně důchody, ale vojensko-průmyslový komplex (Throughout history, debt and war have been constant partners).
Tohle není moralita o špatných motivech. Je to mechanika: čím víc výjimek, tím dražší financování; čím dražší peníze, tím méně munice, výcviku a servisu; a čím méně „nudných“ položek, tím slabší reálné odstrašení – bez ohledu na počet lesklých platforem. Symbolicky to shrnuly tehdejší kauzy německých ponorek a francouzských fregat: ne proto, že by jediný kontrakt „potopil“ stát, ale proto, že vtlačil rozpočet do dlouhého a drahého životního cyklu právě ve chvíli, kdy země ztrácela přístup k levným penězům.
O dvacet let později slyšíme stejný slovník v evropském měřítku – jen s lepším PR. Řecký ministr obrany Nikos Dendias letos mluvil o tom, že EU je „schizofrenní“, když chce zvyšovat obranné výdaje a zároveň drží přísné fiskální limity; a přidal i tvrdá čísla: „vydáváme přes 3,5 % HDP, z toho asi 45 % na výzbroj“. Premiér Kyriakos Mitsotakis mezitím prohlásil: „Přišel čas na společné evropské zadlužení, abychom financovali klíčové obranné projekty“ – a rámoval to jako „evropský veřejný statek“. A řecká vláda ohlásila, že pro rok 2026 požádá Evropskou komisi, aby část obranných výdajů vyňala z běžných fiskálních pravidel, souběžně s víceletým modernizačním programem (F-35, PVO, námořní schopnosti). Politicky to zní elegantně. Rozpočtově je to přesně ten posun, kdy se obrana mění z priorizované politiky na ideologii „mimo pravidla“ – a pravidla se pak ohýbají z definice.
Pointa není v tom utrácet méně, ale utrácet chytře a udržitelně. Cesta vítězů nezačíná na tiskové konferenci, ale v pořadí priorit a v motoru, který to celé živí. Motor se jmenuje prosperita. Země, která umí rychle stavět, vyrábět a inovovat, platí obranu levně a bez křečí. To není „mírový slogan“, ale rozpočtová realita: vyšší produktivita a nižší daňový klín dávají státu širší, předvídatelnější základnu. Proto má i v době války smysl zrychlovat povolování, prořezávat byrokracii a držet daně a regulace v rozumných mezích – právě to je dlouhodobé odstrašení.
Druhá věc: žádná „obrana mimo rozpočet“. Výjimky jsou slovník porážky. Chceme novou schopnost? Řekněme nahlas, odkud ji zaplatíme, ideálně uvnitř obrany. Tvrdý strop a rozpočty životního cyklu (nákup + lidé + údržba + munice + modernizace na 10–20 let) jsou jediný způsob, jak přeměnit jednorázovou politickou show v dlouhodobou schopnost. Když si dnes vyjmeme pravidla, zítra si vyjme pravidla inflace a pozítří si nás vezmou do parády úroky.
Třetí: pořadí je strategie. Nejprve lidé, logistika, munice a interoperabilita; teprve pak vitrínové platformy. Skutečná síla se pozná podle toho, že umíme držet tempo týdny a měsíce, ne podle záběrů z přejímky. Každé euro mimo „nudnou svatou trojici“ musí být dvakrát obhájené.
Čtvrtá: decentralizovaná odolnost. Energie, data, zdravotnictví a logistika bez jediného kritického vypínače – víc zdrojů, víc dodavatelů, lokální zásoby. Když není co vypnout jedním úderem, není koho vydírat. To je obrana, která se nevejde do tiskovky, ale rozhoduje.
Pátá: občané zpátky do hry. Dobrovolnické zálohy, první pomoc, základní střelecké dovednosti, kyberhygiena ve firmách i školách, krizové plány obcí. Stát nastaví jednoduché standardy a pojistky, společnost doručí kapacitu. Obrana je týmový sport, ne projekt ministerstva.
A konečně: aliance bez iluzí. NATO a EU dávají smysl – právě proto musíme udržet domácí minimum schopností tak, abychom byli užitečný spojenec i bez „centrálního řízení“. Sdílejme výcvik, standardy a průmysl, ale neoutsourcujme vlastní páteř.
Vrátíme-li se na začátek: chceme v Evropě cestu vítězů, nebo drahou cestu k porážce s dobrým svědomím? „Správná strana“ dnes sází na společný dluh, fiskální výjimky a prestižní platformy. Řecké citace nám ale ukazují, jak se z výjimek stává rutina. Venizelos: „kolosální škrty… ale ne na rovnováze s Tureckem“. Beglitis: „přijatelné meze“ a „třetina na nové zbraně“. Tsochatzopoulos: „osa“, která „může vytvářet problémy“. Papandreou: „citlivá položka“, kde se „udělá pořádek“ bez narušení „éry snižování napětí“. A dnešek? Dendiasova „schizofrenie“ při „více než 3,5 % HDP“ a „45 % na výzbroj“. Mitsotakisovo „přišel čas“ na „společné evropské zadlužení“. Když tohle všechno sečteme, dostáváme přesně ten model, který dělá z obrany ideologii „mimo pravidla“.
Libertariánská alternativa není „měkká“. Je to cesta vítězů: prosperita jako odstrašení, mantinely místo výjimek, pořadí, které upřednostní lidi, logistiku a munici před leskem, a odolnost, kterou nelze vypnout jedním úderem. Obrana stojí na ekonomice. Když ji zničíme dluhem ve jménu „vyššího cíle“, oslabíme přesně to, co má obranu živit. Řecko nám ukázalo, kudy ne. Je na nás, jestli si vybereme politický efekt, nebo skutečnou sílu.
