Článek
Proč si nemyslím, že by Filip Turek byl dobrým ministrem zahraničí v Babišově vládě
Jistě, je to vysoká funkce. Auto, pěkný dům u Hradčan, šofér, sekretářka, tajemník — sen každého, kdo kandiduje, umí víc než dvě slova francouzsky a ví, k čemu je ta vidlička s jedním tlustším hrotem. Jenže ministr zahraničí není sběratel selfie z letišť. Je to člověk, který potichu připravuje půdu pro setkání šéfů, zamluví stůl a dohlédne, aby protistrana přišla neozbrojená — ideálně už odzbrojená. A když se něco utrhne, volá dřív, než někdo stihne napsat status.
Hezký a docela školní příklad, co to znamená, je dvojice Reagan–Shultz. Reagan byl showman a občas si dovolil frajeřinku, které by dnes roztočila půl internetu. Při mikrofonové zkoušce si jednou odlehčeně plácl: „Právě jsem podepsal zákon, který zakáže Rusko navždy. Bombardování Moskvy začíná za pět minut.“ Přesně ten typ bonmotu, který srdíčka doma zahřeje, ale poplachy na druhé straně zvedne o patro výš. A teď to podstatné: v tom okamžiku už měl George Shultz u ucha telefon a běžely tiché linky. „Nestartujte žádná túčka, nikdo na nikoho nic neposílá, pojďme si místo toho sednout,“ vzkazovala diplomacie, zatímco prezidentův vtípek dohasínal v éteru. A skutečně — namísto roztržky přišla schůzka; namísto pozdvižení se vyjednávalo. To je práce ministra zahraničí: být nenápadný most, který nikoho neurazí, a přitom unese dvě těžká auta.
A teď ke dvojici Babiš–Turek. Neřeším staré fotky, nábojnice ani šibenice za stěračem; etiketa se dá doučit stejně jako příbory. Jde o kombinaci povah. Andrej Babiš si bere prostor sám, je impulzivní vypravěč. K takovému premiérovi potřebujete opak: tlumič nárazů, hasič s vodou v kanystru, ne s kanystrem benzínu. Není to potupa — je to jiný typ práce. Někdo dělá titulky, někdo dohody.
Filip Turek na mě působí jako člověk, který umí rozhýbat stojaté vody. To je v politice užitečné, když chcete posunout mantinely a otevřít zavřené téma. Jenže ve vnější politice se velká vlna ráda vrátí jako tsunami: zavřené dveře, ochladlé kontakty, menší ochota zvedat telefon. Tam se hodí jiný druh energie — trpělivá, někdy skoro neviditelná. Neříkám, že Turek je pitomec; strhnout pozornost nedokáže každý. Jen nemám pocit, že právě tahle dovednost je to, co vedle sebe Babiš na Černíně zrovna potřebuje.
Paradoxně si dovedu představit, že by Turek fungoval líp vedle uhlazeného bývalého premiéra, který má tendenci pro klid v místnosti kývnout. Tam by „ranař“ otevřel prostor, posunul hranici, a premiér by ji pak civilizovaně uzavřel kompromisem. U Babiše je to naopak: premiér je sám o sobě dost „tvrdý“, ministr by měl být měkký v dobrém slova smyslu — pružný, uklidňující, s kapsami plnými mostů.
Někdo namítne, že manýry se dají obrousit a rétorika nastavit. Jistě. Ale v krizové chvíli rozhoduje reflex: sáhnu po telefonu, nebo po statusu? Dám protistraně schůdný ústup, nebo přitvrdím a doma sklidím potlesk? Zahraniční politika je série malých, často nudných vítězství, která se nehodí na billboard, ale dělají rozdíl mezi „práskly dveře“ a „domluvili jsme se aspoň na tomhle“.
Proto si nemyslím, že by Filip Turek měl sedět ve vládě jako ministr zahraničí právě v Babišově sestavě. Ne kvůli minulým „kecům“, ale kvůli nesouladu rolí. Babiš potřebuje vedle sebe tlumič, ne zesilovač. A Turek, jak ho zatím vidíme, je spíš zesilovač. To není urážka — to je popis jiného talentu pro jinou situaci. A dobrá politika začíná tím, že si to přiznáte dřív, než začne hořet.
