Článek
Když se rozpočtová pravidla nevejdou do reality, česká politika má osvědčený postup. Nepřizpůsobí výdaje. Přepíše pravidla. A ještě tomu říká odpovědnost.
Představte si rodinu, která si sedne nad domácí rozpočet a řekne: nájem letos počítat nebudeme. Bydlení je přece strategická věc. Střecha nad hlavou, stabilita, investice do budoucnosti. A když nájem není výdaj, můžeme si konečně dovolit lepší dovolenou.
Zní to jako účetnictví člověka, kterému byste nesvěřili ani pokladničku na školním výletě. Jenže přesně takhle dnes pracuje stát.
Jen místo nájmu máme obranu, dálnice, přehrady, jádro a strategické stavby. A místo dovolené máme schodek 310 miliard korun, který se do zákonného limitu nevejde. Tak se část výdajů prostě kouzelně „nepočítá“.
Výjimka jako zadní vchod
Rozpočtová pravidla měla být brzda. Strop. Pojistka proti tomu, aby si každá vláda půjčovala podle nálady, preferencí a volebního kalendáře. Pro letošek má být limit schodku zhruba 237 miliard korun.
Jenže pak přišel nápad, že výdaje na obranu nad 2 % HDP se do tohoto stropu nezapočítají. Protože obrana je důležitá.
Ano. Obrana důležitá je. O tom žádná.
Jenže přesně tím to vždycky začíná. Nejdřív je výjimka pro něco skutečně důležitého. Pak se zjistí, že když už máme díru ve zdi, byla by škoda nepřistavět k ní vrata.
Fialova vláda nezačínala úplně čistě
Fialova vláda s tím nezačínala úplně nevinně. Pod obranné výdaje se začaly cpát i dopravní stavby.
Mojmír Hampl z Národní rozpočtové rady upozornil, že zatímco v roce 2025 bylo v kapitole dopravy jako „výdaje na obranu“ označeno asi 130 milionů korun, pro rok 2026 už to bylo 20 miliard. Stonásobek přes noc.
To už není účetnictví. To je proměna Fabie v obrněný transportér jen proto, že má čtyři kola.
Stanjura to hájil tím, že silnice potřebuje i armáda. Což je pravda. Armáda opravdu potřebuje infrastrukturu, která unese techniku, umožní přesuny a dává strategický smysl. Jenže to neznamená, že každá běžná dálnice je najednou obranný výdaj.
Mezi vojenskou mobilitou a rozpočtovým trikem je rozdíl. A ten rozdíl se tehdy začal velmi pohodlně mazat.
Babiš to jen přestal schovávat
Pak přišly volby. ANO, které tuhle výjimku v opozici podpořilo, se dostalo k moci. Babiš sestavil vládu, Schillerová usedla na finance a najednou — jaké překvapení — se výjimka nezrušila. Ona se rozšířila.
Už nebudeme předstírat, že dálnice je tank. Prostě si napíšeme výjimku i na infrastrukturu. Dopravní stavby, přehrady, jaderné bloky, strategické projekty. Všechno důležité. Všechno mimo limit. Všechno na dluh.
Ale papírově čisté, protože když se pravidla nevejdou do reality, tak se realita nemusí měnit. Stačí přepsat pravidla.
A tady je ta nepříjemná část, která se nebude líbit ani jedné tribuně. Dnešní opozice má pravdu, když kritizuje Babišovu vládu za rozvolňování rozpočtových pravidel. Jen by u toho mohla méně zapomínat, že sama začala s velmi podobnou hrou. Jen decentněji. S lepším slovníkem. S evropskou mašlí na krabici.
Rozdíl mezi nimi není v odpovědnosti. Rozdíl je v míře drzosti.
Fialova vláda zkoušela schovat infrastrukturu pod obranu. Babišova vláda tu schovku legalizovala a zvětšila. Jedni tomu říkali odpovědné financování strategických potřeb. Druzí tomu říkají investice do budoucnosti. V obou případech jde o stejnou starou disciplínu: utratit peníze, nemuset je přiznat v plné výši a tvářit se, že zákon je dodržen, protože jsme si do něj právě udělali otvor velikosti tunelu Blanka.
Evropská půjčka není kouzelný měšec
A do toho SAFE. Evropská půjčka určená na obranu, munici, techniku, drony. Půjčka na desítky let, účelově vázaná, s dohledem Bruselu, s pravidly, která se budou tvářit jako solidarita, dokud někdo nerozhodne, že jste zrovna špatně poslušní.
Cizí peníze nikdy nejsou zdarma. Jen někdy přijdou v hezčí obálce.
Používat takovou půjčku jako alibi pro to, že se silnice vyvedou mimo rozpočtová pravidla, je přesně ten typ kreativního účetnictví, za který dnes jedni křičí na druhé. Oprávněně. Jen by bylo fér dodat, že když drželi pero oni, nepsali úplně jiný příběh.
Čísla nejdou ukecat tiskovkou
Stát má příjmy kolem 2 100 miliard korun. Z toho sociální pojistné dělá asi 864 miliard.
Když ho oddělíme a řekneme si, že důchody a dávky se mají platit jen z toho, co se na ně vybere, zůstane na všechno ostatní přibližně 1 250 miliard. Na obranu, soudy, policii, školy, zdravotnictví, silnice, úroky z dluhu a celý ten oblíbený státní bufet.
Jenže výdaje na „všechno ostatní“ jsou kolem 1 460 miliard.
Takže ani kdybychom sociální systém účetně zavřeli do vlastního boxu a řekli „důchody jen z pojistného“, stát pořád nevychází. Schodek není jen problém důchodů. Je to problém státu, který si zvykl slibovat víc, než kolik vybírá.
A místo aby to přiznal, vyrábí výjimky.
Výjimka je v politice krásná věc. Vypadá jako odpovědnost. Zní jako mimořádná potřeba. A chová se jako plíseň. Nejdřív malý flek v rohu, za rok je to na celé zdi.
Ano, infrastruktura důležitá je. Právě proto se s ní nemá švindlovat
Teď přijde oblíbený protiargument: ale infrastruktura je přece důležitá.
Ano. Je.
A právě proto je potřeba rozlišovat. Obrana a základní infrastruktura patří mezi málo věcí, u kterých se dá vážně debatovat, že je má stát zajišťovat. Ne granty na festival, ne dotace na to, že někdo neumí podnikat, ne úřad pro podporu dalšího úřadu.
Obrana, bezpečnost, soudy, základní pravidla hry. Tam stát smysl má.
Silnice mohou být z velké části mýtné. Mohou je stavět soukromníci, kraje, obce nebo konsorcia. Tam, kde to ekonomicky dává smysl, si provoz na sebe může vydělat. Ale armáda má požadavky, které běžný trh přirozeně řešit nebude. Nosnost pro těžkou techniku. Strategické objízdné trasy. Redundanci. Připravenost pro krizový stav. To jsou legitimní obranné náklady.
Jenže právě proto se s nimi nemá švindlovat. Když je stavba skutečně vojensky strategická, řekněme to, doložme to a zaplaťme ji jako obranný výdaj. Ale netvařme se, že každý kus asfaltu je najednou členem aktivních záloh.
ČEZ jako státní účetní uzel
A pak je tu ČEZ a Dukovany.
Státní půjčka ČEZu se prodává jako nutnost. Jenže ČEZ není stánek s párky, kterému banka nepůjčí na nový gril. Je to firma, která dlouhodobě emituje dluhopisy, má přístup na mezinárodní trhy, má bankovní linky, miliardovou EBITDA, miliardové zisky a investiční historii, za kterou by ji bankéři nevynesli v zubech, ale posadili ke stolu a nabídli kávu.
Pokud má stavba dvou bloků stát zhruba 400 miliard a rozloží se do dvaceti let, bavíme se o zhruba 20 miliardách ročně. To není malá částka. Ale u firmy velikosti ČEZu to není sci-fi.
Trh by riziko ocenil. Banky by nastavily podmínky. Investoři by si řekli cenu. Management by musel obhájit návratnost.
Jenže stát to raději celé zamotá do svého klasického klubka.
Jako akcionář bere dividendy. Jako věřitel půjčuje. Jako regulátor určuje pravidla. Jako výběrčí uvaluje daně. A jako politik pak vysvětluje, že všechno je to ve veřejném zájmu.
To není veřejný zájem. To je střet zájmů v prostorovém 3D provedení.
Stát vlastní ČEZ, bere z něj peníze, zároveň mu půjčuje na investice, zároveň mu reguluje ceny, zároveň mu sahá do kapsy windfall tax a zároveň se tváří, že bez něj by energetika spadla do Macochy.
Jednoduché řešení existuje, jen se politicky nenosí: privatizovat ČEZ. Ať funguje jako normální energetická firma. Ať si půjčuje na trhu. Ať investuje ze svého. Ať nese riziko. Ať stát přestane jednou rukou brát dividendu a druhou rukou půjčovat peníze, které si sám půjčil jinde.
Co by dávalo smysl
A ano, tohle je libertariánsky konzistentní. Pokud něco může dělat trh, nemá to dělat stát. Pokud něco musí dělat stát, má to dělat transparentně, bez účetních triků a bez výjimek, které se za rok rozrostou na novou normu.
Sociální systém bych oddělil do uzavřeného fondu. Co se vybere na pojistném, z toho se platí důchody a dávky. Nestačí to? Pak se to musí říct nahlas. Buď snížit výdaje, změnit parametry, nebo přiznat, kolik to skutečně stojí.
Ne to potichu rozpouštět v obecném schodku, kde se všechno ztratí jako ponožka v pračce.
Ostatní výdaje státu bych osekal na to, co opravdu nemůže zajistit nikdo jiný: obrana, policie, soudy, základní bezpečnost, základní právní rámec.
U všeho ostatního má být první otázka: proč to má dělat stát?
Ne proč by to dělat neměl. Důkazní břemeno má mít ten, kdo chce sahat lidem do kapes.
A hlavně: žádné výjimky z rozpočtových pravidel.
Protože výjimka není pojistný ventil. Výjimka je zadní vchod. A česká politika má pozoruhodný talent z každého zadního vchodu časem udělat hlavní vstup s kobercem, recepcí a parkováním pro služební auta.
