Článek
Často se dnes říká, že naše problémy jsou způsobené chybějícími zákony. Že by to chtělo něco lépe upravit, zpřesnit, doplnit. Novou vyhlášku, metodiku, dohled. Jenže čím déle se na to dívám, tím víc mám pocit, že problém je přesně opačný. Ne že by zákony chyběly. Je jich tolik, že už nemohou být smysluplné. A hlavně: je jich tolik, že postupně berou lidem možnost spravovat si vlastní věci.
Když je pravidel málo, nesou význam. Když jich je příliš, mění se v šum. A v tom šumu se ztrácí odpovědnost, iniciativa i zdravý rozum. Všechno má postup, formulář a razítko, ale nikdo už za nic skutečně neručí. Právě tady se nenápadně vytrácí to, co by se dalo shrnout jednou větou: ať se vláda věcí tvých k tobě navrátí, lide.
Nejde o moc nad ostatními. Jde o vládu nad vlastními věcmi. Nad tím, co dělám, co organizuji, za co ručím a co dokážu vyřešit bez toho, aby mi někdo shora schvaloval každý krok. A nejlépe je to vidět na tom, jak se změnila střední třída.
Dnes ji definujeme hlavně podle příjmu. Podle tabulek, mediánů a hypoték. Jenže historicky střední třída nebyla vrstvou „mezi chudými a bohatými“. Byla vrstvou mezi státem a jednotlivcem. Byla tím místem, kde se věci řešily samy, protože tam byli lidé, kteří měli přirozenou autoritu, odpovědnost a důvěru okolí.
Učitel nebyl střední třídou proto, že by byl dobře placený. Často nebyl. Byl jí proto, že měl vliv. Formoval lidi kolem sebe, organizoval, uklidňoval spory, vytvářel řád bez paragrafu. Stejně tak řemeslník, obchodník nebo hostinský. Nemuseli být bohatí. Stačilo, že byli aktivní, viditelní a zapojení. Že měli vládu nad svými věcmi – a tím i kus odpovědnosti za okolí.
Střední třídou mohl být i relativně chudý člověk, pokud vedl divadlo, spolek, hasiče, střelce nebo sportovní klub. Pokud byl někým, na koho se ostatní obraceli, když bylo potřeba něco zařídit nebo vyřešit. Peníze nebyly rozhodující. Rozhodující byla role. A právě tuhle roli dnes stát systematicky vytlačil.
Tenhle prostřední svět fungoval jako tlumič. Společnost si spoustu věcí řešila sama. Konflikty se řešily dřív, než dorazily na úřad. Pořádek nevznikal z vyhlášky, ale ze vztahů, reputace a odpovědnosti. Stát byl poslední instance, ne první adresa.
Pak se to začalo měnit. Pomalu, nenápadně, často s dobrým úmyslem. Jeden zákon, který měl pomoci. Druhý, který měl sjednotit. Třetí, který měl zajistit bezpečnost. A s každým dalším se kus vlády nad vlastními věcmi přesouval od lidí ke státu.
To, co dřív zvládl jeden aktivní člověk a pár sousedů, dnes vyžaduje registraci, stanovy, pojištění, souhlasy, revize, školení, odpovědnou osobu a metodiku. Ne proto, že by to bylo nebezpečnější než dřív. Ale proto, že systém přestal věřit lidem – a lidé si na oplátku zvykli, že bez systému raději nic nedělají.
Výsledek je paradoxní. Společnost je bohatší než kdy dřív, ale chudší na skutečné autority. Lidé mají vyšší příjmy, ale menší vliv na své okolí. Jsou střední třídou podle statistik, ale ne podle funkce. A čím méně mají vládu nad svými věcmi, tím víc čekají, že někdo jiný to vyřeší za ně.
Možná tedy nehledáme řešení na správném místě. Možná nepotřebujeme další zákony, dohledy a metodiky. Možná potřebujeme vrátit lidem prostor, odpovědnost a důvěru. Ne chaos, ale dospělost. Ne anarchii, ale návrat přirozeného řádu.
Protože „ať se vláda věcí tvých k tobě navrátí, lide“ není výzva k revoltě ani nostalgii. Je to připomínka, že společnost žije jen tam, kde lidé mohou nést odpovědnost za své věci sami. A stát, který jim to umožní, je silnější než ten, který jim to vezme.
