Článek
Na urny opět usedá prach a republika se pomalu probouzí z volebního deliria. Výsledky známe, grafy se vykreslily, moderátoři unaveně gestikulují nad interaktivními mapami a sociální sítě přetékají přesně těmi analýzami, které jsme všichni čekali. Psát teď o procentech a kroužcích by bylo asi jako nosit sovy do Atén. Zajímavější než čísla je to, co se ukázalo mezi řádky.
Ukázalo se, že naše drahá a hlučná plašička slonů funguje dokonale. Komunisté opět nejsou ve Sněmovně a o ruském ovlivňování voleb už víme, že jsme ho přebili, nejspíš zase díky té plašičce. Dá se tedy soudit, že máme funkční zařízení – sloni nikde, komunisté taky ne. Jenže jak už víme z hodin logiky, korelace není kauzalita. To, že po městě neběhá žádný slon, ještě neznamená, že to zachránil blikající nápis „Evropské hodnoty“. Ale kdo by se hádal, když to tak hezky zní v tiskové zprávě.
A pak tu máme porážku vládní koalice. A ne, nebylo to „jen o kousek“, jak se teď snaží sugerovat kamery i pár uražených eg. Bylo to o parník. Kdo po čtyřech letech vládnutí tvrdí, že „národ promluvil jen trochu jinak“, ten buď neumí počítat, nebo se bojí podívat do zrcadla. Vládní parta teď stojí na rozcestí – může se zahrabat do role ukřivděného žáka, na kterého si zasedla učitelka, a donekonečna mumlat o Rusku, Babišovi a populismu, nebo se může podívat pravdě do očí a přiznat si, že lidi prostě něčím naštvala.
Možná to byly ty samé tváře, které se neodlepily od obrazovek, možná ten tón, kterým se s lidmi mluvilo – s tím tichým přesvědčením, že kdo pochybuje, je idiot. Ministr financí to možná už pochopil, nebo mu to alespoň někdo důrazně vysvětlil. Faktem je, že antibabiš už přestal fungovat. Jednou to zabralo, ale vy jste si z toho udělali náboženství. A začali jste se tvářit, že „národ promluvil jasně“. Nepromluvil. Jen vám na chvíli uvěřil, že budete lepší. Místo toho jste začali improvizovat jako žák, kterému se v chemii rozlil éter po lavici – všechno rychle, všechno silou, všechno teď hned, pandemickým zákonem počínaje a důchodovou „reformou“ konče.
Pandemický zákon, mimochodem, ten si zaslouží zvláštní místo v učebnici absurdit. Pamatujete? Lidé dostávali povinnost zůstat doma, a stát jim to oznamoval SMSkou. Ano, o tom, že vám hrozí vysoká pokuta, jste se měli dozvědět stejně spolehlivým způsobem, jako že „máte 20 % slevu na pizzu“. Přesto se čekalo, že to každý vezme vážně. SMS přitom nikdy nebyla uznaným způsobem doručení úředního rozhodnutí, ale v zemi, kde se věří na kouzelnou moc QR kódu, to prošlo bez mrknutí oka.
A poplatky? Tam jste se opět rozhodli ukázat sílu. Nestačilo je prostě zvednout, to by bylo moc jednoduché. Vy jste museli brutálně rozšířit okruh těch, kdo vůbec platit musí. Takže i ten, kdo nakonec platit neměl, musel nejdřív prokázat, že opravdu nemusí. V praxi to připomínalo novou národní disciplínu – každý občan měl každé ráno zajít na policii a oznámit: „Dobrý den, dnes jsem nevykradl samoobsluhu.“
A důchodová reforma? To už byla spíš parodie než reforma. Místo otevřené diskuse, že se systém prostě hroutí, jste to přetřeli marketingovým lakem odpovědnosti a schovali pod koberec. Kdo má kalkulačku a aspoň základní představu o demografii, pochopil, že jste jen kopli plechovku o pár let dál.
Celé to působilo jako přímý přenos z filmu Vlna. Stačilo pár symbolů, trocha sounáležitosti a ta hřejivá jistota, že „kdo je s námi, je ten správný“. Kdo se ptá, je nepřítel. Vlajky, hashtagy, projevy, selfie – všechno to mělo atmosféru exkluzivního bratrstva, které drží tep doby.
A to říkám jako někdo, kdo vás volit nebude, ani kdyby se z nebe sypaly dotace. Ne proto, že by ti druzí byli lepší – ti mají jen tu smůlu, že své ekonomické nesmysly říkají nahlas. Vy jste je dělali tiše, s úsměvem, s razítkem ministerstva a pocitem morální převahy.
Takže ano – za mě tyto volby opět vyhrál silný stát. Jen se změnily tváře a výmluvy. Čtyři roky jsme slyšeli, že za všechno může Babiš, teď budeme slyšet, že za všechno může Fiala. A mezitím stát dál bují, roste a nabírá na váze jako úředník, který ztratil míru v kantýně.
A právě tady chci říct něco naprosto vážně. Děkuju. Děkuju všem, kteří měli odvahu hodit hlas rodící se partě bláznů, co s naprostým klidem tvrdí, že stát se má starat o co nejmíň věcí, protože tím pádem zkazí i míň. Nebyl to hlas do prázdna. Byl to hlas rozumu v době, kdy se rozum považuje za extremismus. Byl to hlas pro dospělost – pro víru, že člověk se dokáže postarat sám o sebe, že nepotřebuje čekat na razítko povolení žít.
Každý z vás, kdo ten hlas dal, pomohl tomu, že téma svobody zůstalo slyšet. Voluntia teď možná nemá lavinu mandátů, ale má něco, co se v české politice nenosí – integritu. My nejsme tu od toho, abychom se vetřeli do „velké politiky“ a doufali, že nám dovolí přisednout ke stolu. Jsme tu od toho, abychom ten stůl občas převrátili, když se u něj příliš dlouho pije z veřejných peněz.
A proto slibuju, že o menší roli státu budeme mluvit ještě hlasitěji, ostřeji a konkrétněji než doposud. Nebudeme se omlouvat za to, že nechceme, aby stát řídil školu, rodinu, podnikání ani myšlení. Budeme dál říkat, že svoboda není anarchie, ale odpovědnost – a že zodpovědný občan je lepší než poslušný poddaný.
Naše role není křičet z barikády, ale připomínat, že barikáda vůbec existuje. Když se bude zvyšovat daně, budeme tam. Když se bude rozšiřovat dohled, budeme tam. Když se zase někdo pokusí vysvětlit, že „je to přece pro naše dobro“, budeme tam taky – a zeptáme se, pro čí dobro doopravdy.
Voluntia je možná malá, ale její myšlenka je obrovská. My nechceme řídit lidi. My chceme, aby lidé mohli řídit svůj život. A to není slogan – to je program, který se neřídí volebním kalendářem, ale selským rozumem. Takže děkuju – a slibuju, že až se zase objeví nová plašička slonů, budeme stát v rohu, ironicky zatleskáme a zeptáme se, kolik to zase stálo. Protože někdo se ptát musí.
