Článek
Fašismus. Slovo, které se u nás stalo univerzální nadávkou. Jedni jím častují opozici, druzí vládu, třetí všechny kolem sebe. A přitom málokdo dokáže vysvětlit, co vlastně znamená. Někdo ho zaměňuje s nacismem, jiný s komunismem, další prostě s jakoukoli diktaturou. Jenže Mussoliniho fašismus byl specifická ideologie a hlavně metoda vládnutí.
Fašismus není především o rasové teorii, to přišlo až s Hitlerem. Mussolini stál na jiných pilířích: stát je víc než jednotlivec, národ musí být sjednocen pod silným vůdcem, hospodářství má být řízeno korporativně – skrze odbory, svazy a zájmové skupiny, které pracují ruku v ruce se státem. Fašismus odmítá liberalismus, pluralitu a diskusi jako slabost, mobilizuje masy a používá ostrakizaci proti těm, kdo vybočují.
Když se podíváme na dnešní české strany, žádná z nich není čistě fašistická. Jenže když jejich jednotlivé rysy poskládáme dohromady, vzniká obraz, který už až nepříjemně připomíná Mussoliniho model.
ANO přináší kult vůdce. Hnutí stojí a padá s Babišem, struktura i program jsou podružné. Bez „šéfa“ by nebylo hnutí – to je přesně vůdcovský princip, který známe z fašistických hnutí.
SPD zase přidává nacionalismus a vymezování se proti menšinám, migrantům nebo Bruselu. Ostré dělení na „pravý lid“ a „ty ostatní“ je z Mussoliniho slovníku jako vyšitý. Není to nacismus – SPD nestojí na rasové teorii – ale metoda je jasná: vyvolat pocit ohrožení a sjednotit „čistý lid“ proti „cizím škůdcům“.
ODS a SPOLU působí jako opak extrémů, ale i tady najdeme fašistické ozvěny. Propojení politiky s byznysem připomíná korporativní model. A v poslední době je slyšet i rétorika jednoty: „musíme táhnout za jeden provaz“, „není čas na spory“. To už není pluralita, to je volání po uniformitě – a ta je pro fašismus klíčová.
Piráti se prezentují jako liberální alternativa, ale i u nich se objevuje tlak na jedinou „správnou“ progresivní agendu. Kdo ji nezastává, je zpátečník nebo rovnou dezinformátor. Fašismus totiž není jen o nacionalismu – je to i metoda, jak potlačit jiný názor a přinutit všechny k jednotné pravdě.
STAN a sociální demokracie jsou na první pohled technokratické či tradičně levicové. Jenže jejich propojení s byznysem či odbory je přesně to, co Mussolini nazýval korporativismem – stát, hospodářství a zájmové svazy v jedné síti, kde pluralita mizí.
KSČM zase ukazuje, že i ideologický protiklad fašismu používá podobné metody: umlčení opozice, vnucování jednoty, odmítnutí pluralitní demokracie. Na jiných pilířích, ale stejným stylem.
A menší nová hnutí? Rajchl, Volný, Motoristé – vůdcovský princip, nacionalismus, mobilizace davů proti elitám. Mussolini by se pousmál: metoda stejná, jen kulisy jiné.
Každá strana má jen část. Ale dohromady to začíná tvořit celé puzzle. Vůdcovství, nacionalismus, korporativismus, tlak na jednotu, ostrakizace.
A teď to varování. Parlament se na povrchu hádá, strany se urážejí a přetahují o voliče. To nás zatím chrání. Ale v okamžiku, kdy se opozice začne vyzývat, aby se „jednoznačně přiklonila“ k jedinému správnému názoru, přestává fungovat smysl politických stran. Ty mají reprezentovat různé pohledy, různé recepty a různé zájmy. Pokud mají všechny říkat totéž, pak tu nemáme demokracii, ale uniformitu. A uniformita je podstata fašismu.
Proto je potřeba říct i těm, kdo se dnes považují za „slušné“ a „na správné straně dějin“: není zločin mít jiný názor. Demokracie stojí právě na právu nesouhlasit. Problém nezačíná u extremistů, ale ve chvíli, kdy se i ti „slušní“ rozhodnou, že opozice nesmí mít vlastní postoj, že kritika je škodlivá a že pluralita je slabost. To je začátek uniformity – a tedy začátek totality.
Fašismus nemusí přijít v uniformě. Může přijít v obleku, s vlajkou EU nebo národním praporem v klopě. Může se usmívat a mluvit o hodnotách. Ale pořád je to on – protože metoda je stejná: umlčet pluralitu a vnutit jedinou pravdu.
A pokud na to přistoupíme, budeme mít brzy znovu Národní frontu. Jen barevnější, modernější a s hezčím logem. Ale pořád to bude Národní fronta.
