Článek
Když v roce 2021 nastupovala vláda Petra Fialy, slibovala profesionalitu, odpovědnost a nový styl politiky. Měla to být alternativa k éře Babiše, návrat k normálnímu vládnutí, které bude méně chaotické a více předvídatelné. O čtyři roky později se však nabízí otázka, zda se tenhle slib naplnil. Katastrofa to nebyla, ale od slibované změny k lepšímu máme pořád daleko. A tak se není co divit, že i lidé, kteří tehdy vládní strany volili, dnes váhají, jestli jim dát hlas znovu.
Starostové a nezávislí měli být symbolem čisté politiky. Přicházeli s heslem, že právě oni vymetou šedé eminence a politické kmotry. Jenže krátce po nástupu přišla kauza Dozimetr, která ukázala, že ani oni nejsou imunní vůči klientelismu a podivnému financování. Peníze od lidí z okruhu Michala Redla proudily do hnutí, zakázky se manipulovaly, a ač se nikdy neprokázaly přímé ruské vazby, obraz hnutí utrpěl nenapravitelně. Do mediálního příběhu se navíc promítlo i jméno zesnulého místopředsedy Věslava Michalika. Nikdy obžalován nebyl, ale i samotná spekulace, že jeho finanční zázemí přitahovalo pozornost, byla dostatečně ničivá. A když k tomu připočteme gumový paragraf o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, který prosadil ministr vnitra Vít Rakušan, je obrázek kompletní. Definice tak vágní, že by se pod ni vešel i nepohodlný novinář, byla obhajována jako obrana proti hybridním hrozbám. Odborníci ale upozorňovali, že jde o nástroj, který by se v jiných časech mohl snadno zneužít proti komukoli. STAN tak během čtyř let ušel cestu od protikorupční čistoty k symbolu morálního i institucionálního selhání. A ironie? V seriálu Černobyl padne věta „not great, not terrible“. V případě STANu by seděla přesně opačná: „not good, but terrible.“
Ani Piráti si nevedli tak, jak si jejich voliči představovali. V roce 2021 byli symbolem moderní politiky, chtěli digitalizovat stát a udělat z úřadů něco na způsob mobilní aplikace – přehlednou, jednoduchou a bez papírování. Jenže jejich vlajkový projekt, digitalizace stavebního řízení, skončil učebnicovým fiaskem. Portál stavebníka padal, formuláře nefungovaly, a místo zrychlení přišla další vrstva chaosu, která otrávila občany i investory. Zbytek digitální agendy se smrskl na pracovní skupiny, konference a barevné prezentace, z nichž občan necítil téměř nic. A tak dnes Piráti působí spíše jako parta aktivistů, kteří mají plná ústa progresivních hesel, ale když se dostanou k řízení velkého resortu, naráží tvrdě na realitu. Kdyby se jejich působení mělo hodnotit vysvědčením, stavební řízení by jim zajistilo jediné doporučení: vraťte se raději k řízení lampárny na nádraží.
Koalice SPOLU nastupovala s velkými slovy o odpovědnosti. Jenže když přišla řada na konkrétní kroky, ukázalo se, že místo zásadních reforem zvládne spíše polovičaté úpravy. Důchodová „reforma“ znamenala hlavně prodloužení věku odchodu do důchodu, ale stabilní systém pro mladší generace nepřinesla. Konsolidační balíček měl napravit rozpočet, ale pro občany znamenal hlavně vyšší daně a škrty, zatímco státní finance se posunuly jen kosmeticky. Schodky zůstávají vysoké a k ozdravění veřejných financí má Česko stále daleko. SPOLU tak neukázalo katastrofální neschopnost, ale typicky českou vlastnost: spoustu řečí o reformách a výsledkem jen kompromisy, které nikoho příliš nenaštvou, ale nikoho ani nepotěší.
Zvláštní kapitolu si zaslouží ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Je fér říct, že se mu podařilo zajistit podíl v nizozemském LNG terminálu a tím odříznout Česko od závislosti na ruském plynu. To byl krok, který měl svou váhu. Jenže v paměti lidí zůstanou spíše drahé účty a chaotická komunikace vlády. Každý měsíc jiná prohlášení, složité schéma cenových stropů, ve kterém se nevyznali ani odborníci. Energeticky jsme dnes bezpečnější, ale důvěra lidí, že vláda ví, co dělá, se vytratila.
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek zase vešel ve známost hlavně svým příběhem o „obnovení výroby penicilinu“. Z velkého plánu se stala jen linka na balení dovezených tablet, a nakonec ani ta nevznikla. Symbol slibu, který skončil ve vzduchoprázdnu. Podobně dopadla i digitalizace zdravotnictví: strategie střídala strategii, ale pacient žádný přínos nepocítil. Systém mezitím stárne, lékaři odcházejí a výdaje rostou. Na zásadní reformu vláda nenašla odvahu ani čas.
Podpora Ukrajiny je kapitola sama pro sebe. Na mezinárodní scéně si vláda vysloužila potlesk, premiér Fiala rád mluvil o morální povinnosti a o budoucnosti Evropy. Jenže doma byla realita složitější. První týdny po vypuknutí války zvládla Česká republika obdivuhodně – ale spíše díky spontánní pomoci obcí, neziskovek a dobrovolníků, než díky vládním úřadům. Stát se spíše vezl a až zpětně legalizoval to, co lidé sami zorganizovali. Když pak přišlo na dlouhodobou politiku, vláda vsadila hlavně na plošné dávky a účetní kouzla. Tvrdila, že čtyři sta tisíc nových lidí víc odvedlo na daních, než dostalo na dávkách. Jenže zapomínala dodat, že stát musí zajistit školství, zdravotnictví a sociální služby pro čtyři sta tisíc nových klientů. A to by dalo zabrat i velmi pružné firmě, natož státu vedenému vládou, která je ideově pevná, ale v praxi stejně chaotická jako její předchůdci. Slavná muniční iniciativa, která měla být symbolem českého lídrovství, skončila nakonec sama vládou bagatelizovaná na pouhou „excelovou tabulku“. A když si kabinet nestojí ani za vlastním symbolem, je to vizitka, která nepotřebuje komentář.
Ekonomicky je dnes situace lepší než v roce 2021, kdy ekonomiku svírala pandemie. Inflace se uklidnila, reálné mzdy rostou, HDP má kladná čísla. Jenže je fér dodat, že tehdy stála světová ekonomika. Správnější je porovnat současnost s rokem 2019 – a tam se ukazuje, že jsme se sotva vrátili na předcovidovou úroveň. Polsko dnes roste rychleji, Německo stagnuje, Česko je někde mezi. Ne v katastrofě, ale ani ne mezi premianty.
Abychom byli féroví, vláda má i měřitelné úspěchy. Energetická bezpečnost je skutečně lepší, reálné mzdy se konečně odrazily ode dna a Česká republika byla mezi premianty v první vojenské pomoci Ukrajině. To nejsou prázdné slogany, ale věci, které mají hodnotu.
Celkový dojem z čtyř let Fialovy vlády tak není ani národní katastrofa, ani velký úspěch. Je to směs několika reálných plusů, řady promarněných šancí a spousty zklamaných nadějí. Proto není divu, že část voličů, kteří ještě před pár lety koalici věřili, dnes hledá alternativu. Ne proto, že by chtěli otočit kormidlo směrem k Rusku, ale prostě proto, že už nevěří starým tvářím.
Odtud plyne i nástup menších subjektů – Motoristů nebo Stačilo – které sice nenabízejí promyšlený program, ale symbolizují touhu po změně. Čím dál více lidí je ochotno dát šanci někomu novému, když už ne kvůli změně systému, tak alespoň kvůli obměně tváří. Pokud někdo chce skutečně systémovou změnu, tedy posun ke kapitalismu, na který se od listopadu 1989 pořád čeká, má dnes jedinou volbu: Voluntii.
Ať už to bude jakkoli, jedno je jisté: pokud vládní strany nepochopí, že unavené tváře a polovičaté kroky nestačí, budou jejich voliči dál odcházet – a příště se možná nespokojí jen s drobnou obměnou, ale sáhnou po skutečně radikální změně.
