Článek
aneb Jak naše vnoučata neuvěří dobrovolnému seznamování stejně jako my nevěříme krámku bez razítek
Kdysi prý někdo otevřel krámek s potravinami, aniž by nejprve oběhl hygienu, živnosťák, environmentální audit, certifikaci regálů a tříkolový audit správné výšky rohlíku v přepravce. Takhle nějak zní pohádky našich prarodičů. My sice víme, že bez razítka dnes neprodáte ani petržel, ale dlouho jsme doufali, že aspoň láska a seznamování zůstane poslední zónou beze formulářů. Ha. Posaďte se, zavřete PLŮDEK (povinnou státní aplikaci pro „férové párování“) a já vám povím, jak to bude vyprávět vaše vnouče.
„Takže vy jste se s babičkou potkali… v krámě?“
„U jablek,“ řeknete provinile, jako byste přiznávali daňový únik.
„Bez voucheru na rande? A jak jste doložili přítomnost?“ nechápe dítě, které žije v době, kdy geolokace polibku dává pojišťovně nárok na bonus „aktivní náklonnost“.
„Nedoložili,“ špitnete a rozhlédnete se, jestli to neslyší Grilinspekce… pardon, Komise pro intimní inkluzi.
Ještě před pár lety to začalo nevinně. „Demografie padá, je třeba něco dělat.“ Vznikl pilotní program: voucher na kytku s ekoštítkem, kurz small talku akreditovaný ministerstvem a „algoritmus spravedlivé náhody“, aby nebyli preferováni… no ti, co je lidé obvykle preferují. „Je to dobrovolné,“ pravila tiskovka. Kdo nechtěl, nemusel – jen nedostal slevu na startovací byt, pojišťovna mu neslevnila „rizikové neplodnění“ a školy jeho dětem jemně naznačily, že bez bodů za komunitní randění to na osmileté gymnázium „nebude ideál“.
Pak se pilot osvědčil (piloty se u nás osvědčí vždy, jinak by to nebyl pilot) a zrodilo se ministerstvo, které mělo jediný úkol: aby se lidé měli rádi. Láska se konečně dostala do Excelu. Obce soutěžily v ukazateli MUP (míra úspěšného párování), kraje ve KPI „průměrné době do prvního polibku“, stát hrdě vykazoval „nárůst férových sympatií“. Romantika? Ale jistě – v příloze č. 7.
A tak vaše vnouče sedí u kuchyňského stolu a kroutí hlavou nad archaickým obrázkem světa, v němž se dva dospělí prostě poznali. Bez předepsaného „seznamovacího rozhovoru bezpečného stylu“, bez licencovaného kouče náklonnosti, bez roční kvóty rande a bez hlášení MPK (měsíční počet polibků). „To jste se nebáli, že vás někdo diskriminuje atraktivitou?“ ptá se vážně. Vy si vzpomenete na dobu, kdy atraktivita ještě nebyla trestná kategorie a kdy neexistovala povinnost občas říct „ano“ i někomu, komu byste přirozeně řekli „ne“, aby souhrnné statistiky netrpěly.
„A proč vám to stát nezařídil?“ zní logická dětská otázka člověka, který se narodil do vesmíru, kde vše důležité existuje ve dvou režimech: povinné a dotované. Vysvětlujete, že stát měl tehdy suplovat obranu, policii a soudy. „A proč nedoplňoval hezkým lidem průměr?“ nechápe vnouče, které zná svět přes filtry, normy a slevové kódy na emoce.
Naštěstí i v budoucnu zůstane pár pamětníků, co si vzpomenou na příběh s krámkem. Ten se vypráví podobně: kdysi si někdo pronajal kousek prostoru, objednal zboží, otevřel dveře a prodával. Lidé kupovali, nebo nekupovali; když prodával špatně, zavřel. Když dobře, rozšířil. Nikdo neseřizoval teplotu pultu vyhláškou „o rovnosti šunky a sýra“, nikdo nepřemisťoval banány do regálu nižšího „pro dosažitelnost“. Když to popisujete, děti se smějí: „To je roztomilé. A kdo vás chránil?“
„Rozum a reputace,“ odpovíte. „A noviny, které psaly, když někdo šidil.“
„Noviny? Bez Grantové rady pro hodnotné psaní?“ prosviští kuchyní pískání varné konvice i zvuk praskající reality.
„Dobře,“ přiznáte. „I tehdy byly chyby. Ale když jsme měli peníze v peněžence, mohli jsme volit. I blbě. I skvěle. Svobodně.“
„Svobodně… to znamená bez bonusu?“ jemně se ujišťuje dítě.
„Bez bonusu. A bez pokuty,“ usmějete se. „A bez toho, aby někdo u stolu kontroloval, jestli sedíme podle normy ISO-REM 9001 pro večerní náklonnost.“
Pointa není v tom, že stát je zlý. Stát je jen neodolatelně pečlivý. Coho se dotkne, to zváží, změří, naskládá do tabulky a nakonec připevní nálepku „veřejný zájem“. A když má veřejný zájem hlad, krmí se našimi rozhodnutími. Krok po kroku. Nejdřív dá voucher, pak standard, potom povinnost. V obchodě to známe, ve škole si zvykáme, v kultuře už to běží – a teď se s chutí zakusuje do místa, kde má tabulka špatné nervy: do vztahů.
A tak až se vaše vnouče zeptá: „Babi, dědo, fakt jste se našli sami?“, neberte to jako útok. Vysvětlete mu, že to je stejné, jako když dnes dospělým říkáte, že se kdysi otevřel krámek bez požehnání úřadů. Zní to bláznivě – a přesto to fungovalo. Ne proto, že nebyly chyby, ale proto, že odpovědnost neležela v šanonu, nýbrž v hlavě.
A kdyby vám to vnouče pořád nevěřilo, můžete přidat poslední, úplně největší kacířství: „Víš, my jsme měli i rande bez aplikace.“
„Bez PLŮDKU?“
„Bez PLŮDKU.“
„A jak jste věděli, že se k sobě hodíte?“
„Nevěděli,“ pokrčíte rameny, „tak jsme to zjistili.“
A to je přesně ta část příběhu, kterou tabulka nikdy nevymyslí – a kvůli níž stojí za to, aby aspoň kousek světa zůstal „bez razítka“.
Jsme už tam? A jestli ne, jak daleko od toho jsme?
