Článek
Babiš slibuje sto miliard. Ne svých, samozřejmě. Sto miliard, které prý leží někde v „šedé ekonomice“ a čekají, až je stát sebere a použije na „dobro nás všech“. Je to lákavá představa: tam venku je poklad, stačí poslat finančáky s detektory kovu a začít těžit. Ale takhle to nefunguje. Ty peníze neleží v žádném trezoru ani nejsou zakopané v lese. Ony jsou mezi námi a pořád v pohybu.
Šedá ekonomika je něco, co politik vidí jako problém, zatímco běžný člověk vnímá jako přirozený způsob, jak si život trochu zjednodušit. Představte si semafor. Černá – tam jsou věci, které jsme si zakázali úplně. Drogy, pokud nemají státní známku a správný obsah etanolu. Zbraně, pokud je nepovolil úředník s kulatým razítkem. Obchod s lidmi – ten by měl být zakázaný zcela, jenže když stát někoho povolá k povinné službě, jmenuje se to čestná povinnost, ne otroctví. Z černé ekonomiky se daně vybírat nedají, i kdyby účastníci chtěli. Vzpomeňte na historku o podnikateli, který se pokusil zdanit výnos z nelegální činnosti a skončil pronásledovaný policií po střechách. Stát totiž nechce jen peníze, chce mít nad vším kontrolu.
Na opačném konci spektra stojí ekonomika bílá. Tam vládnou faktury, živnostenské listy, razítka, povolení, kontrolní hlášení, ESG směrnice a nekonečné štosy formulářů. Stát tomu říká „volný trh“. Ve skutečnosti je to zvláštní druh svobody – svoboda vybrat si, jakým formulářem si přivážete ruce. Některým to vyhovuje, jiní se v tom dusí.
A pak je tu šedá zóna. Mezi těmito světy, v prostoru, který není ani zločinem, ani státní svatyní. To je místo, kde lidé prostě normálně žijí. Instalatér vám řekne: „Tisíc na ruku, nebo patnáct set s fakturou.“ Vyberete si levnější variantu a těch pět set, které zůstalo mimo státní evidenci, nezmizí v černé díře. Instalatér za ně koupí dceři panenku. Obchodník, co mu ji prodá, za utržené peníze třeba synovi koloběžku, nebo si zajde na pár piv. Peníze se dál točí, mění jen ruce, a jediný, kdo u toho smutně kouká přes plot, je stát, protože tentokrát si neukrojil svůj díl.
Šedá ekonomika není zločin, je to spíš přirozený ventil, který umožňuje věci dělat jednoduše a hned. Babička hlídá vnoučata, aniž by k tomu měla licenci „pečovatelská služba do tří let věku“. Soused zaplatí za košík hub, protože vy je sbíráte, ale nejíte, zatímco on je jí rád, jen nemá čas stát ráno po pás v kapradí. Takové vztahy jsou starší než stát a jeho razítka. Fungovaly dávno před tím, než existovaly faktury a kontrolní hlášení.
Politici ale šedou ekonomiku vidí jako místo, odkud utíkají peníze. „Sto miliard nám tam mizí,“ říkají. Jenže je to naopak. Sto miliard zůstává tam, kde má být – mezi lidmi, kteří si navzájem pomáhají, tvoří, obchodují. Ano, stát na tom nic nevydělá, ale to přece neznamená, že je to špatně.
Když politik slibuje, že z šedé ekonomiky ty peníze „vytáhne“, znamená to jediné: víc kontrol, víc regulací, víc represí. Ty peníze se neobjeví kouzlem – někdo je z někoho musí vybrat. V čem se to liší od výpalného? Mafie přece také nechce řídit váš obchod. Stačí jí, když budete pravidelně platit. Stát je na tom stejně, jen tomu říká daňová povinnost.
My, ve Volutii a libertariáni obecně, v tom máme jasno. Nepřipouštíme si, že bychom mohli – natož chtěli – regulovat každou lidskou interakci. Dva lidé se dohodnou? To je trh. Neřešíme, jestli je u toho faktura, razítko, nebo razie. Nekandidujeme proto, abychom tyto vztahy řídili. A už vůbec ne proto, abychom z nich vybírali výpalné. Protože kdybychom to dělali, jak bychom se vlastně lišili od Dona Corleona? Možná jen v tom, že naše formuláře by byly jen papírové, a ne z olova a krve - i když jak se liší hon podnikatele na střeše s puškami a scénkou, kdy nový don nechá postřílet hlavy ostatních famílií.
