Český zázrak? Beton, kulisy a dluh. Divadlo jede dál

Jediné, co se této vládě opravdu povedlo, je hezky mluvit o Ukrajině. To jim upřít nelze – působí to důstojně a stát na správné straně dějin má svůj význam. Jenže i tam se dá pochybovat, jestli naše pomoc byla skutečně efektivní, nebo zda to nebyly jen další kulisy, tentokrát na mezinárodní scéně. Slova se poslouchají hezky, potlesk v Bruselu zní sladce, ale v okamžiku, kdy se zeptáte, co konkrétního to přineslo, už odpovědi ztrácejí barvu.

A doma? Doma je to mnohem horší divadlo. Za socialismu se chlubili výrobou betonu. Čísla stoupala, grafy byly plné šipek nahoru a „plán se plnil na 103 %“. Jenže v obchodech chybělo maso a v hospodách nebylo pivo. Byl to Potěmkinův trik – kulisy, které měly zakrýt realitu. Betonárna jela, ale ekonomika hnila.

Dnes už beton nefrčí. Dnes máme HDP. Vláda se opírá o statistiky a s vážnou tváří vykládá, že ekonomika „roste navzdory okolnostem“. Ale podíváme-li se na čísla podrobněji, zjistíme, že růst je tažen hlavně vládními výdaji. A ty jsou financované dluhem. Jinými slovy: stát rozhazuje, aby to vypadalo, že ekonomika šlape. Je to, jako kdyby se rodina zadlužila na luxusní dovolenou a pak se chlubila, že „její životní úroveň stoupla“. Ano, stoupla, ale na cizí účet.

Celé to připomíná scénu z románu Julesa Verna – Robur Dobyvatel. Vzducholoď zmítaná bouří, posádka v panice a zoufalý výkřik: „Stoupáme?“ – „Ne! Naopak! Klesáme!“ Tak nějak působí i dnešní ekonomická čísla: vláda ukazuje na křivky a tváří se, že stoupáme, ale bez dluhové injekce by bylo jasné, že klesáme. Kdyby to nebylo o nás všech, byla by to skvělá fraška.

Podívejme se na tvrdá data:

To není růst, to je účetní trik. Pokud bychom státní utrácení odečetli, česká ekonomika poslední čtyři roky stagnovala nebo klesala. Jenže kdo by si dovolil to říct nahlas, riskuje, že bude okamžitě označen za nepřítele pokroku. Kritika se netoleruje – kulisy musí stát.

A tady je kořen problému. Proto jsou hádky před volbami tak hysterické. Všichni herci vědí, že stojí na pódiu Potěmkinovy vesnice. Kulisy úspěchu musí zůstat stát – nesmí se provalit, že se opírají o dluh a rozhazování. Proto ten vztek na každého, kdo vykřikne, že král je nahý. Proto tolik agresivity vůči těm, kdo se odváží upozornit, že růst není výsledkem zdravé ekonomiky, ale jen státní injekce.

Opozice? Jen jiní kulisáci. Slibují rozdávání, dotace a subvencičky, jen v jiném obalu. Herci se střídají, kulisy zůstávají. Každý slibuje, že kulisy natře „po svém“, ale nikdo se nechystá je zbourat a postavit místo nich skutečný dům. A voliči, znechuceni a unavení, si zase přijdou koupit lístek na stejné představení – s nadějí, že tentokrát to bude jiné. Je to podobná naděje, jako kdyby si někdo v roce 1989 myslel, že Mohorita a Štěpán budou lepší než Jakeš s Husákem.

Mezitím stát dál bobtná. Přibývá úředníků, regulací, nových dotačních titulů. Růst dluhu se maskuje jako investice, i když jde často jen o projedenou spotřebu. Vláda rozdává a chlubí se „stabilním růstem“, opozice křičí, že by rozdávala lépe. A voliči stojí před kulisami a mají uvěřit, že za nimi je prosperující země. Jenže za kulisami je prázdnota.

Česko ale nepotřebuje nové kulisy, nýbrž skalpel. Potřebujeme libertariánskou reformu, která odřízne nekrotickou tkáň státu dřív, než se celá ta papundeklová vesnice zřítí. Na Argentině přitom vidíme, že libertariánské kroky fungují – byť se k nim tam museli prokopat až po státním krachu. Jen se obávám, že u nás budeme kvůli hysterii trpně čekat na totéž, než to dojde dost lidem, kteří nás zatím mají za snílky a blázny a s nadějí si kupují lístek na další přestavení té samé komedie. Ale naděje, že tentokrát to bude lepší, je jen iluze. Stejná, jako kdyby se kdysi myslelo, že Mohorita a Štěpán budou lepší než Jakeš s Husákem.