Článek
Když se řekne „boj proti zločinu“ a současně „omezíme šifrované hovory a chaty“, připomíná to výjev z akvária: policejní potápěči se lopotí se síťkou za neonovou tetrou, zatímco za sklem se v šeru přístavu míhá hřbet žraloka. Ti opravdu nebezpeční už dávno nepoužívají nic z „uživatelsky přívětivého“ mainstreamu; mají své kanály, své postupy a disciplíny. Kdo má know-how a zdroje, ten se do sítí pro malé ryby prostě nechytá.
Dopad? Téměř jistě na ty méně opatrné, méně majetné a méně zkušené — na ty, které by Cimrman označil za „ty, kteří nejsou špičkami ve svém oboru“. Plánují svoje lumpárny v platformách, kde si boti bezpečnostních složek čtou jako v otevřené knize. A upřímně: jestli někdo svůj „velký plán“ v první fázi odvypráví v podstatě veřejně, asi to nebude mozek století. Tohle dobře vědí i v Bruselu.
Zastánci namítnou, že i „malé ryby“ umí napáchat velké škody — kyberšikana, podvody, vydírání. Souhlas: to jsou reálné problémy. Jenže plošné lámání šifrování je, jako kdybychom kvůli kapsářům zavedli povinný GPS čip do každého občana. Malé ryby lze lovit cíleně: forenzí na koncových zařízeních po soudním povolení, kontrolovanými infiltracemi komunit, analýzou metadat (kdo, kdy, s kým — bez čtení obsahu), lepší digitální gramotností obětí a efektivní možností nahlásit zneužití přímo v aplikacích. To vše bez rozbití zámku na dveřích celého domu.
Další námitka zní, že nejde o „zákaz“, jen o „odblokování při soudním příkazu“. Problém je technický, ne ideologický: jakmile do systému vestavíte zadní vrátka, už to není bezpečný systém. Nelze vytvořit dírku, kterou projde jen „hodná“ policie. Dřív nebo později skrz ni projdou i hackeři, cizí služby, organizovaný zločin. Zadní vrátka nejsou klíček pod rohožkou pro hodného strážníka, ale trvalá zranitelnost pro všechny.
Padá i argument „prevence“. Kdyby plošné rozlamování šifrování fungovalo jako záchrana před nejhorším, viděli bychom jasné, opakovatelné důkazy, že právě tohle opatření zabránilo velkým tragédiím. Místo toho realita ukazuje, že těžké případy se přesouvají do jiných, méně viditelných kanálů a na místech, kde plošné zásahy prostě nefungují. A mezitím se běžným lidem oslabí zámek na dveřích — v době, kdy kyberútoky a krádeže identity rostou.
A tady je zásadní varování: dnešní pocit „morálního vítězství“ nad proruskými narativy se může ve chvíli změnit v bič na ty, kdo je dnes potírají. Každá vláda dědí ten samý aparát. Co dnes tleskáte jako nástroj proti „dezinformátorům“, může zítra sloužit proti vám — stačí jiné složení kabinetu nebo posun Overtonova okna. Zbraní proti „nim“ je totiž stejná páka, která se zítra přitlačí na „vás“. Šifrování drží moc mimo dosah politiky; jakmile ho zlomíte, předáváte klíč ke všem dveřím tomu, kdo právě vyhraje volby.
Často slyšíme i „svoboda není absolutní“. Správně — jenže hranice mají být úměrné a cílené. Trestat všechny předem za hypotetický čin někoho jiného je preventivní trest kolektivní viny. Zákaz šifrování nepřináší rovnováhu mezi svobodou a bezpečím; přináší plošné oslabení bezpečí i soukromí. A to je paradox: rozbitím šifrování se staneme zranitelnějšími jako jednotlivci, firmy i státy.
Zkrátka: proti opravdovému zločinu to nebude moc úspěšné, proti velkému vůbec. Zato to výborně funguje jako nástroj kontroly. Stačí pár mediálně vděčných případů — tatínek, co v afektu napíše na Facebook „přetrhnu ho vejpůl“, a hned se z hyperboly stane „plán brutální vraždy“, čárka do statistik a argument pro další utažení obojku. Každému z nás pak u klávesnice sedí malý Bretschneider a zapisuje, kdo mluvil o mouchách a císaři pánu.
A teď to podstatné: cílem není zakazovat Babiše, Le Penovou, Fica ani jejich voliče. Tito politici reprezentují lidi, kteří vidí problémy jinde než vy. To, že se někdo bojí hadů, které já mám rád, z něj nedělá hlupáka, který „nechápe hadí dušičku“. Prostě má jiné problémy než já — stejně jako já se třeba bojím uzavřených prostor a onen člověk je speleolog, který mě má za blázna, protože v životě neuvidím krápník. Politika není boj proti jeskyňářům; politika má chránit jeskyňáře před zákazem zkoumání jeskyní a chovatele hadů před zákazem chovu.
Právo na bezpečný zámek na vlastních dveřích — tedy právo na silné šifrování — je jedním z těch pravidel, která chrání všechny bez ohledu na to, koho právě volí.
