Článek
Představte si, že by váš život řídil jeden člověk. Ne tchýně, ne šéf, ale pán domácnosti, kterého si jednou za čtyři roky zvolíte, aby rozhodl o všem. Jaké auto budete řídit? On má jasno. Záclony do obýváku? Jeho vkus je samozřejmě nepřekonatelný. Škola pro vaše děti? Jasně, on ví, co potřebují. Elektřina, voda, internet, dokonce i bezpečnostní agentura, co hlídá váš barák, zatímco spíte – všechno má na starosti váš milovaný politik. A vy? Vy máte tu skvostnou svobodu hodit lístek do urny a pak čtyři roky pěkně poslouchat. Žádné „to si zařídím sám“, žádné kompromisy. Jeden balíček, jeden hlas, a pak si užijte povinnou poslušnost. Hurá, demokracie!
Zní to jako béčková dystopie, kde všichni předstírají, že je to normální? No jasně. Kdo by dobrovolně chtěl, aby mu jeden člověk diktoval každý detail života? A přesto přesně tak funguje náš úžasný politický systém. V normálním životě bychom se tomu zasmáli rychleji, než stihnete říct „otřesné záclony“. Auto si vybíráte u dealera, protože chcete to svoje – žádné kombi, když sníte o sporťáku. Banku změníte, když vám jiná slíbí lepší úroky (nebo aspoň hezčí aplikaci). Školu pro děti hledáte podle jejich potřeb, ne podle celostátní loterie. A když vás dodavatel elektřiny vytáčí, pošlete ho k šípku. Ale v politice? Tam si s radostí svěříme všechno do rukou jednoho spasitele a pak brečíme, že nám to nesedí.
Představte si, že vezete auto do servisu, protože vám zdechla převodovka. Řeknete mechanikovi: „Opravte to.“ Ale pak, protože jste evidentně ztratili rozum, po něm chcete, aby vám zahrál Malou noční hudbu a ještě vašemu dítěti vysvětlil trojčlenku. Výsledek? Převodovka je pořád rozbitá, housle zní jako kočka v mixéru a dítě brečí nad zmatenou tabulí. Mechanik není nutně špatný – jen jste po něm chtěli něco, co je naprostý nesmysl. A přesně to děláme s politiky. Žádáme je, aby byli automechaniky, hudebníky, učiteli a ještě designéry interiérů – všechno najednou. A pak se divíme, že to flákají.
Jistě namítnete, že váš „pán domácnosti“ si může najmout poradce. Skvělé, odborníci na všechno! Jenže ti nejsou zadarmo – hádejte, kdo je platí? Přesně tak, vy! A co hůř, co když si váš politik vybere záclony, za které dostal pod stolem šikovný balíček peněz? Nebo si najme „experta“, který má hrát Mozarta, ale hraje jen o chlup méně falešně než on sám a jen proto, že je to náhodou strýček toho poradce? A vy jen koukáte, nadáváte a říkáte si: „No jo, to je ta cena za skvělého politika.“ Fakt? To je jako platit za přepálenou kávu a ještě se u toho culit.
Možná problém není v tom, že máme špatné politiky. Petr Fiala ani Andrej Babiš nejsou zlosyni z bondovky, kteří se probudili s plánem zničit vám život. Oni jen dostali úkol, který by nezvládl ani génius.
Tak co vlastně od politiků chceme? Aby nám vybrali auto? Aby rozhodli, jestli moje děti půjdou na Montessori, nebo na vesnickou školu? Mně je jedno, co si vybere soused – ať si učí děti doma, v lese nebo na Marsu. Stejně tak je mi fuk, jestli jezdí v trabantu, nebo v Tesle. Ale třeba bezpečnostní agenturu pro celou ulici bychom mohli chtít společnou – protože hlídat každý svůj barák zvlášť je trochu otravné. To je věc, kterou dává smysl řešit dohromady. Ale i tady je háček: mělo by to být dobrovolné. Ne aby nám to někdo nařídil shora a pak čtyři roky musíme skousnout špatný alarm, protože „tak jste si to zvolili“.
Tady je celý vtip naší demokracie: nutí nás vzít si jeden univerzální balíček, který nikdy nemůže sedět všem. Je to jako jít do restaurace, kde vám místo menu přinesou talíř s rybou, i když jste vegetarián, a ještě vám řeknou: „Tohle jste si zvolili, tak to snězte.“ A když si stěžujete, že vám to nechutná, dostanete jen pokrčení ramen a radu, ať si za čtyři roky zvolíte jiného kuchaře. Báječný systém, že jo?
Možná je čas přestat hledat „správného pána domácnosti“. Co kdybychom chtěli politika, který by řekl: „Jaké auto řídíte, jak učíte děti nebo jaké máte záclony? To je vaše věc, lidi. Já se postarám o silnice, policii a soudy – a to je vše.“ Takový politik by nám nesebral svobodu, ale vrátil by nám ji. Protože svoboda není o tom, vybrat si lepšího diktátora. Je o tom, být sám sobě pánem – a spolupracovat jen tam, kde to má smysl. Ale to bychom museli přestat věřit, že jeden člověk může (a měl by) řídit úplně všechno. Tak co, zkusíme to, nebo budeme dál nadávat na ty hrozné záclony?
