Článek
Ceny bytů v Česku za posledních patnáct let vyletěly z průměrných 2,5 milionu na dnešních šest milionů korun. Na první pohled by se mohlo zdát, že se z českých bytů stalo cosi mezi Versace kabelkou a Teslou na solární pohon – luxusní zboží pro vyvolené. Jenže chyba lávky. Když si to přepočítáte na zlato, zjistíte, že v roce 2010 stála unce zlata kolem 25 000 korun a průměrný byt tehdy vyšel na zhruba 100 uncí. Dnes stojí unce zlata asi 60 000 korun a průměrný byt pořád vychází na 100 uncí. Byty se tedy v reálné hodnotě vůbec nezměnily – jen stát mezitím vzal českou korunu, prohnal ji mixérem a pustil do světa jako kašičku. A pak se tváří, že za drahé bydlení může „nenasytný trh“.
No ano, stát každý rok rozhazuje stovky miliard, tiskne peníze jak šílený, za posledních pět let nasypal do oběhu víc než bilion korun nového dluhu – a pak se diví, že lidé utíkají z koruny do čehokoli, co aspoň trochu drží hodnotu. Zlaté pruty? Jasně. Ale hlavně byty. A ejhle, místo aby se v bytech bydlelo, začaly se používat jako trezor. Jenže stát přece za nic nemůže! On je tady ten hodný, co chrání lidi. Jen tak mimochodem nastavil pravidla tak, že pronajímatel se bojí víc než nájemník. Zbavit se neplatiče? Na to si vezměte dovolenou, pár let života a pevné nervy. Výsledek? Byt zůstane zamčený, protože kdo by chtěl riskovat roky soudů. A stát pak zase ukáže na trh a řekne: „Vidíte, ti zlí majitelé bytů to celé kazí.“
Jistě, člověk by čekal, že drahé byty budou problém hlavně v Praze, Brně a univerzitních městech, kde je práce a život. Ale kdepak, byty jsou drahé i v zapadlé vesnici, kde jediným lákadlem je hospoda a zastávka autobusu. A proč? Protože i tam lidé ukládají peníze do cihlového sejfu. Stavět jednoduchý, malý a levný byt pro začínající rodiny nebo studenty? Zapomeňte. Stát vám nařídí tolik norem, povinné výtahy, zateplení, metry koupelny a šířku dveří, že z každého bytu musí být malý palác. Pak se diví, že se nic levného nestaví. A trh? Ten jen dělá, co může: reaguje přesně tak, jak byste čekali. Nabídne to, co může, a za cenu, která odpovídá poptávce. Ale stát mu ještě vynadá, že není dost „sociální“.
A teď k výstavbě. V Česku povolit stavbu trvá sedm až osm let. V Německu nebo Rakousku to zvládnou za dva až tři. Všichni víme, jak to dopadne – nabídka roste pomalu, poptávka rychle, cena letí nahoru. Trh se chová jako matematika. Ale stát, místo aby zjednodušil povolovací proces, stojí opodál a šeptá: „To ten trh! On může za drahé byty!“ A aby to nebylo málo, stát ještě sype na trh dotace, stavební spoření a různé „programy podpory bydlení“. Výsledek? Lidé dostanou peníze, jdou si koupit byt, poptávka se zvedne a ceny vyskočí ještě víc. A stát si pak nasadí svatozář a řekne: „Vidíte, jak vám pomáháme.“
Počet bytů od revoluce zůstal víceméně stejný, počet obyvatel taky. Jenže změnila se struktura. Přibylo singles, víc starších lidí bydlí sami ve velkých bytech, a hlavně přibylo investorů, kteří kupují byty jako pojistku proti inflaci. Stát jim vlastně nemůže nic vyčítat – sám je k tomu přivedl svou politikou. A pak na ně ukáže prstem a řekne: „To oni! Oni můžou za to, že mladí nemají kde bydlet.“ Ne, nemůžou. Trh jen dělá, co umí: reaguje na prostředí.
Jediný, kdo za to může, je stát. On vytvořil inflaci, on brzdí výstavbu, on trestá pronajímatele, on rozhazuje dotace a pak to celé hodí na někoho jiného. Stát je jako zloděj, který vám ukradne peněženku a pak vám sebere i hodinky, zatímco vám vysvětluje, že si za to můžete sami. Dokud stát nezačne uvolňovat stavební procesy, zjednoduší pravidla, pustí na trh vlastní pozemky, přestane chránit neplatiče víc než majitele a přestane tisknout peníze jak na běžícím pásu, bude bydlení pořád drahé. A stát bude dál hrát roli hodného strážce pořádku, který jen „reguluje zlý trh“.
Trh problém nevytvořil. Trh jen funguje. Funguje logicky a předvídatelně. Stát je ten padouch, který rozbil prostředí, zamíchal pravidly a pak se z dálky dívá, jak se lidé hádají mezi sebou. A občas si ještě přihodí dotaci, aby měl na popcorn.
