Článek
Palacký kdysi prohlásil, že Rakousko je žalářem národů. Půjčím si tedy jeho metaforu. V jeho době se mluvilo o císařích a králích, dnes už netřímáme v rukou meče a žezla, ale formuláře, nařízení, dotace a granty. Mříže nejsou z železa, ale z papíru a dat. A místo dozorců máme ministerstva a evropské komise. Na první pohled to působí civilizovaněji, ale výsledek je často stejný – lidé se nemohou svobodně rozhodovat a musí žít podle pravidel, která nikdy sami nevytvořili.
Jako libertarián nevěřím v životaschopnost státu, ať už má na vlajce lva, orla nebo žluté hvězdičky. Nevěřím v něj proto, že stát má tendenci růst a pohlcovat stále více oblastí lidského života. Nemůže mě tedy nikdo podezírat, že jsem nadšeným příznivcem „státu států“, tedy Evropské unie. Zároveň ale nejsem stejný typ odpůrce jako ti, kteří dnes nejhlasitěji křičí, že „Brusel nás zotročuje“. V tom je obrovský rozdíl, který je potřeba si uvědomit.
Pamatuju dobu, kdy stát na chvíli povolil řetězy. Devadesátá léta byla jako otevřené okno po dusném létě. Chtěl jsi mít hospodu? Vyklidil jsi obývák, prorazil dveře, přinesl pár stolů, nakoupil pivo a narazil sud. Lidé rozhodli, zda přežiješ, nebo ne. Chtěl jsi péct vánočky? Partner se uklidil z kuchyně, ty jsi zapnul troubu a večer jsi je prodával ze staré dvanáctsettrojky na vánočním trhu. Když lidé kupovali, rostl jsi, když ne, vypnul jsi troubu a šel zpět do práce. Svoboda byla v jednoduchosti – trh fungoval bez úředníků, dotací a certifikátů.
Jenže postupně se našla skupina politiků, kteří začali mít starost o „obyčejného člověka“. A pod praporem dobra začali určovat, jak má vypadat správná hospoda, ideální vánočka a schválená trouba. Lidé to vítali – byli zbaveni odpovědnosti rozhodovat sami. A ti, kdo už si pořídili drahé vybavení a vyrostli, to vítali dvojnásob – chránilo je to před konkurencí Mániny domácí vánočky. Politici a velcí podnikatelé si tak podali ruce a zrodil se systém, kde svoboda jednotlivce pomalu mizela. Nejprve u nás, později i na evropské úrovni.
EU totiž nevznikla jako diktát zvenčí. Není to nic, co by přijelo na tancích nebo spadlo z Marsu. Vznikla z našich vlastních obav. Lidé se bojí, že někdo přijde s něčím novým, co naruší „rovnováhu“. Proto se snaží zajistit, aby všichni hráli podle stejných pravidel. A když se všichni podřídí jednotným regulacím, nikdo nemůže příliš vydělat ani příliš prodělat. Takto se rodí unijní směrnice, které omezují inovace i pestrost. Dobrým příkladem jsou potraviny. Chceš uvést na trh nový produkt, třeba hmyz? Musíš projít schvalovacím procesem podle nařízení EU 2015/2283 – laboratorními testy, posudky, certifikacemi. Všechno stojí peníze a čas. Když se v roce 2022 zpřísnily normy na množství kyseliny kyanovodíkové v potravinách, malý výrobce, který prodává jen lokálně, musel zaplatit stejné testy jako velký nadnárodní gigant. A i obal, ve kterém zboží prodáváš, má svá přísná pravidla. Chceš použít dřevěný box? Nejdřív musíš dokázat, že nepředstavuje nepřiměřené riziko. Všechno se to tváří jako ochrana spotřebitele. Ale v praxi to znamená, že malý podnikatel zaplatí tolik, že jeho produkt nikdy nevznikne. Velcí hráči na trhu zůstávají, malí mizí.
Problém je, že Česká republika je už sama o sobě přeregulovaná. Často slyšíme, jak Brusel svazuje naše podnikatele, ale když se podíváš kolem, zjistíš, že české předpisy jdou mnohdy ještě dál. Vyhláška 137/2004 Sb. určuje, jak má vypadat každý detail restaurace – materiály, stavební dispozice, teploty pokrmů, sanitace. Otevřít malou hospodu? Bez obrovských vstupních nákladů to nejde. Kdo připravuje jídlo pro veřejnost, musí mít povinný HACCP systém – papíry, kontroly, školení, procesy. Ano, hygiena je důležitá, ale z malé hospůdky to dělá byrokratickou továrnu. A od ledna 2026 se kompetence krajských hygienických stanic ještě rozšíří. Bude více kontrol, více povinností a méně jistoty.
Dokonce i ministerstvo průmyslu přiznává, že byrokracie je u nás obrovská. Proto vznikla databáze povinností, portál „Stop byrokracii“ a plán 22 opatření na zjednodušení podnikání. Některé věci se opravdu zlepšily – elektronické formuláře nahradily papírové, některé duplicitní povinnosti byly zrušeny, komunikace s úřady se trochu zjednodušila. Jenže to jsou jen drobné ústupky. Žalář zůstává stejný, jen mříže občas natřou na zeleno a slavnostně přestřihnou pásku.
A tady se dostáváme k jádru věci. Když slyším, jak někteří politici křičí, že „EU nás zotročuje“ a že musíme pryč, vím, že je to jen půlka pravdy. Ano, EU nás svazuje. Ale ti samí lidé, kteří chtějí „svobodu od Bruselu“, už mají připravené vlastní řetězy. Místo aby zrušili zbytečné regulace, chtějí je jen přepsat na český papír. Namísto portugalské mouky nám budou vnucovat českou. Namísto evropských dotací jen ty „naše národní“. Výsledek? Po vystoupení z EU se probudíme ve stejném žaláři – jen s jinými bachaři a jinou vlajkou na věži.
Mým cílem není, aby se vězni radili s dozory, jakou barvu mají mít mříže. Nebo aby se na evropské úrovni hlasovalo, zda má být přikrývka ve věznici finská, pod kterou se Řek potí, či řecká pod kterou finský vězen umrzne, ani kompromis ta česká, která je tak napůl. Cílem je zrušit samotné vězení. Proto nechci českou verzi EU ani národní kopii bruselské byrokracie. Chci, aby se člověk mohl svobodně rozhodnout. Aby si mohl koupit deku, jakou chce. Aby mohl otevřít hospodu, jakou chce. Aby mohl péct vánočky bez úředních razítek.
Chápu, že mnozí touží po vystoupení z EU. I já bych byl raději, kdyby měla menší, až žádný, vliv na naše životy. Ale skutečným cílem musí být svoboda, nejen „národní kontrola“. Proto Voluntia ani neřeší vystoupení z EU jako hlavní téma. Nejprve musíme otevřít dveře vlastního žaláře. Teprve pak má smysl řešit, jestli zakážeme odborový svaz žalářníků, co sedí v Bruselu a hlasuje o barvě mříží. Jinak jen vyměníme jedny dozorce za druhé – a řetězy zůstanou stejné.
