Článek
Naše republika nikdy nestála na pevných základech. Byla od prvního dne vystavěna na účelových lžích, které měly být jen na chvíli, jen jako malá úlitba okolnostem, jen dočasný podvod, který se přece po čase napraví. Jenže jak to tak bývá, když si na lež jednou zvyknete, stane se z ní rutina, a když se vám ještě navíc osvědčí, promění se ve státní politiku. Vznik Československa byl oslavován jako triumf pravdy a práva, jenže už tehdy se vyprávěl příběh o „československém národě“, který nikdy neexistoval. Češi a Slováci nebyli jedním lidem, spojovalo je jen to, že se to tehdy hodilo na jednáních velmocí. Pittsburská dohoda, která slibovala Slovensku autonomii, byla brzy zapomenuta a rovnost národností se vyjímala hezky na papíře, ale v praxi se menšiny jen tiše dusily pod tíhou pražského centralismu. Venku se o nás psalo jako o „ostrovu demokracie“, zatímco uvnitř jsme si zvykali na to, že některé hlasy jsou vítané a jiné se prostě ignorují.
Když pak přišla krize roku 1938, ukázalo se, jak křehká tahle kulisa byla. Rozpadla se během několika dní a místo sebereflexe přišel nový, tentokrát mnohem silnější mýtus – mnichovská zrada. Bylo mnohem snazší ukázat prstem na Chamberlaina a Daladiera a vyprávět příběh o zlých spojencích, než přiznat, že stát se vnitřně rozkládal už dávno a že sudetoněmecká otázka nebyla vyřešena jen proto, že jsme ji prostě zametli pod koberec. Mnichov se stal legendou, která se dodnes opakuje jako kouzelné zaklínadlo, zatímco pravé příčiny pádu zůstávají nepřiznané.
A tak přišla Druhá republika, krátké a temné období, o kterém se dodnes moc nemluví, protože není hezké ani hrdinské. Demokracie se vytratila skoro přes noc, nastoupila cenzura, represe a otevřený antisemitismus. Nacisté zatím seděli za hranicemi a my jsme se dokázali zničit sami, bez jejich pomoci. To je nepříjemná pravda, která se nehodí do učebnic – snadno se vypráví o okupaci cizí mocností, mnohem hůře o rozkladu, který si způsobíme vlastními silami.
Po válce se lidé radovali z osvobození a věřili, že tentokrát to bude jiné. Že konečně přijde svoboda, spravedlnost a nový začátek. Jenže místo spravedlnosti přišla kolektivní vina. Nejen nacisté, ale všichni Němci byli označeni za nepřátele, a mezi nimi i židé, kteří se vraceli z koncentráků – pokud vůbec měli to štěstí, že se vrátili. Jejich domy, obchody a továrny už mezitím dávno patřily někomu jinému. V symbolickém obraze se tak ocitli v jednom deportačním vagonu se svými bývalými arizátory. Ti, kdo přežili Osvětim, přišli domů a zjistili, že jsou cizinci ve vlastní zemi. A stát, který měl být jejich ochráncem, je místo spravedlnosti opět odměnil jen lží.
Košický vládní program, představený hned na jaře 1945, už předem určoval, kdo smí mluvit a kdo má mlčet. Pod rouškou „obnovy svobody“ se ve skutečnosti nastavoval kurz k nové totalitě. Únor 1948 pak nebyl překvapivým převratem, ale jen posledním krokem v předem připravené hře. Lidé se znovu dozvěděli, že jejich vůle je jen kulisou, a „vítězný únor“ se stal dalším mýtem, který měl zakrýt skutečnost, že se rozhodovalo úplně jinde.
Když v srpnu 1968 přijely tanky Varšavské smlouvy, svět mluvil o okupaci, ale u nás se muselo říkat „bratrská internacionální pomoc“. Byla to lež tak obrovská, že by se pod ní zlomil i ten nejpevnější most. Všichni věděli, že to není pravda, a přesto ji museli opakovat, pokud chtěli přežít. Jako by to nestačilo, existuje i zvací dopis, ve kterém část našich vůdců sama požádala Sověty, aby zasáhli. Dvojí zrada – zvenčí i zevnitř – a obě balené do frází o přátelství a ochraně socialismu.
A pak přišel listopad 1989. Na náměstích se znovu skandovala pravda a svoboda, lidé věřili, že konečně přijde čas, kdy lži skončí. Pravda a láska prý zvítězí nad lží a nenávistí. Jenže i tento ideál se rychle zamlžil. Federace byla rozbita bez slíbeného referenda, privatizace se změnila v tunelování a korupci a ukázalo se, že staré struktury nezmizely, jen si oblékly modernější oblek. Lidé, kteří doufali v čestný začátek, zjistili, že jen sledují další díl téže hry.
Dnes, o sto let později, stojíme tam, kde jsme vždycky stáli. Politika se stále točí kolem hledání nových zrádců. Jednou je to Brusel, jindy Moskva, pak „pražská kavárna“ nebo „dezoláti“. Kdo dokáže ukázat na správného nepřítele a vykřičet jeho jméno dostatečně hlasitě, ten vyhrává. A až se ukáže, že se nic nezměnilo, jen vyměníme nálepky a začneme hledat zrádce nového. Programy a vize nikoho nezajímají, protože boj s nepřítelem je mnohem jednodušší než budování fungujícího systému.
Často slyšíme, jak politici mluví o hodnotách. Bijí se v prsa, že stojí za svobodou, demokracií, spravedlností. Ale když přijde první krize, hodnota se ohýbá jako vrbový proutek. Vždycky se najde výjimka, která prý potvrzuje pravidlo. Jenže když něco ohnete jednou, ohnete to podruhé a potřetí, až z toho nakonec zůstane jen prázdné slovo. Hodnota, kterou lze kdykoliv „trochu odložit“, přestává být hodnotou.
Princip je jiný. Princip říká: nekrást. Ne: nekrást, pokud to zrovna není výhodné. Ne: nekrást, dokud nepřijde krize. Ne: nekrást, pokud to nebude moc bolet. Princip je tvrdý, někdy krutý, a právě proto vzácný. V naší historii se ale principy vždycky ohýbaly, vysvětlovaly a relativizovaly, až zbyly jen zbytky.
A tak dnes říkám: raději budu stát za principem, který platí i tehdy, když je to nevýhodné a nepohodlné, než se spojit s těmi, kteří jen hledají dalšího zrádce, kterého mohou ukázat davu. Proto jsem kdysi věřil, že Svobodní dokážou být tou stranou, která se principů drží. Ale viděl jsem, jak se i tam začíná hrát stejná hra – kdo je nepřítel a kdo je „ten správný“. A tak jsem odešel.
Dnes se s podobně smýšlejícími snílky potkávám ve Voluntii. Možná nikdy nezískáme velký vliv, možná nebudeme mít mandáty, možná nás budou mnozí považovat za blázny. Ale raději budu stát rovný a bez moci, než se ohýbat jen proto, abych vyhrál další kolo nekonečného boje o to, kdo tentokrát bude označen za zrádce. Protože stát, který zradí své ideály, ztrácí nejen svou duši, ale i důvěru lidí. A bez důvěry už nezbývá nic než prázdná skořápka, ve které se střídají tváře, slogany a vlajky, zatímco lži zůstávají.
