Článek
Někdo říká: „Volit libertariány je vyhozený hlas.“ Podle mě ne. Každý hlas je signál: ukazuje, že tu jsou lidé, kteří chtějí menší stát a víc odpovědnosti pro jednotlivce. Když se takových hlasů sejde pár tisíc, je to vidět. A když se sejde opakovaně, začne se hýbat okno toho, co se bere jako normální. Dnes „extrém“, zítra téma k diskuzi. Bez tohohle signálu zůstává veřejný prostor zabedněný a politici si mohou dál vykládat, že „nikdo nic jiného nechce“.
Jsem rád, když někdo prosazuje věci, které mám rád. Ale tady je moje červená čára: nemůžu volit politika, který slibuje přesně to, co mě těší – a přitom chce, aby to zaplatili ti, kteří to nechtějí. Kdyby mi někdo nabídl golf zdarma, rugby v televizi každý den a letenky kamkoli, zní to hezky. Ale pokud by to měli platit i lidi, kteří golf nesnáší a rugby nikdy neviděli, tak je to prostě špatně. Stejně špatně, jako kdyby musel fotbalový fanoušek ze svých peněz kupovat rugbyové „klacky“, jen proto, že já mám rugby rád. Svoboda neznamená, že moje radosti budou platit cizí kapsy. Svoboda znamená, že si svoje radosti platím sám – a totéž přeju ostatním.
Dnešní debata často vypadá jako derby: „libtardi“ vs. „dezoláti“. Dvě strany jedné mince, které se v jednom nápadně shodnou: „vím líp, co je pro tebe dobré; ty plať a mlč“. Když stát rozhoduje o většině našich peněz a života, je přirozené, že se lidi hádají, kdo je použije „líp“. Libertariánská odpověď je jiná: stát ať si nechá jen základní funkce – obranu, policii, soudy – a zbytek ať nechá na nás. Řekněme tomu klidně „pověstný desátek“: stát si vezme minimum na to, aby chránil pravidla hry, a vše ostatní nechá na dobrovolnosti. Chceš posílat peníze na drony pro napadenou Ukrajinu? Pošli. Chceš raději koupit mužíkovi vodku? Tvoje volba a tvoje svědomí. Ostatním do toho nic není, pokud nikoho nenutíš a nikomu neubližuješ.
Hodně se mluví o toleranci. Občas to sklouzne k povinnému obdivu. Svoboda ale není povinnost kohokoli uznávat. Svoboda je i právo někoho prostě ignorovat – a mít právo být ignorován. Chci žít po svém a totéž přeju ostatním: ať je to homosexuál, muslim, Rus, Ukrajinec, heterosexuální muž – kdokoli. Stát nemá vynucovat ctnosti ani chutě, má jen hlídat základní pravidla: nekrást, nepodvádět, neubližovat.
Volit někoho, s kým souhlasím „tak napůl“, zní prakticky. Jenže v praxi to znamená dát mandát i části programu, kterou považuju za špatnou – jen proto, že byla v balíčku. Libertariánská kandidatura je v tomhle poctivá: nechci řídit tvůj život, nechci tvé peníze pro své sny. Chci, abys ty měl totéž právo vůči mně. To je zásadní rozdíl proti větě „já vím líp, co je pro tebe dobré“.
Smysl to má. Minimálně tři: zaprvé je to signál do společnosti, že tu je poptávka po menším státu – i když je zatím menšinová. Zadruhé je to tlak na mainstream, protože velké strany si často „půjčí“ kousek svobody, když vidí, že na to někdo sbírá hlasy. Jakkoli oportunisticky – výsledek je, že se část agendy posune správným směrem. Zatřetí je to čisté svědomí: nepodepíšu se pod to, aby se cizí peníze přerozdělovaly na moje radosti. To za mě žádný „pragmatický kompromis“ neudělá.
V americké Deklaraci nezávislosti je „právo usilovat o štěstí“, ne nárok, aby mi ho někdo zajistil. Politik prostě nemůže vědět, co je vaše štěstí – a já nemám právo chtít, aby na moje štěstí přispíval kdokoli jiný. To je ten důvod, proč bych nevolil ani politika, který by sliboval program shodný s mými radostmi, pokud by pro to bral peníze lidem, kteří to nechtějí. V tu chvíli to přestává být svoboda a stává se to vynucená charita.
Proto má smysl kandidovat i bez šance na mandát. Demokracie není jen o tom dostat se na židli. Je o tom, aby měl člověk koho volit, když chce menší stát a víc svobody – ne „menší zlo“. Je o tom, aby ve veřejném prostoru existoval hlas, který říká: „Méně moci nad kýmkoli.“ A taky proto, že politika by neměla být soutěž urvi, co se dá a prosaď co nejvíc svých nápadů, aby to platili všichni. Pro někoho je politika vítězný tah, pro mě je to závazek nechat druhé žít, i když žijí jinak než já.
Nemůžu volit politika, který slibuje moje hodnoty, ale chce, aby mi je ostatní platili. To je proti samotnému smyslu svobody. Raději dám hlas někomu, kdo svět vidí podobně: stát jako správce pravidel – obrana, policie, justice – ne jako sponzor mých přání. Možná „to nemá šanci“. Ale každá volba je zpráva: nechte lidi žít po svém a nechte je platit si svoje radosti sami. Pokud se tahle zpráva bude opakovat, jednou přestane být okrajová. A i kdyby ne – aspoň budu vědět, že jsem nikomu nenutil platit můj sen o štěstí. A to je pro mě výhra, která se počítá.
