Článek
Jako libertarián leta poslouchám stejnou pohádku: „Bez státu by tu vládla džungle.“ Vždy to následuje výčet hororových scénářů o zkaženém mase, podvodných prodejcích a o tom, jak by se na nás všichni smáli, zatímco bychom umírali s plnými žaludky salmonely. A pak přichází uklidnění – máme přece stát, hygienu, ČOI, desítky dalších úřadů a stovky inspektorů, kteří nás chrání. Stačí jim jen věřit a poctivě platit daně.
Je to hezký příběh. Má všechno, co potřebuje – hrdiny v bílých pláštích, padouchy v kuchyních fastfoodů a spásu, která přichází v podobě státních razítek. Jenže, jak se ukázalo na poslední kauze KFC, tenhle příběh funguje jen na papíře. V realitě se totiž ukázalo, že stát tu sice je, peníze vybírá, formuláře se vyplňují a razítka se otiskují, ale tam, kde by měl konat, není nikdo.
Podle výpovědí zaměstnanců se v některých pobočkách KFC roky pracovalo se starým a zkaženým masem. Bylo to veřejné tajemství, jenže úředníci buď zavírali oči, nebo se spokojili s drobnou pokutou. Pokutou tak směšnou, že se v účetnictví firmy ztratila mezi položkami na ubrousky a kelímky. Papíry byly v pořádku, tabulky aktualizované, stát měl čárku v kolonce „splněno“ a kuře se dál smažilo a prodávalo.
A pak přišel jeden člověk. Jan Tuna – pro většinu lidí prostě Tuňák. Žádné státní pravomoci, žádný úřednický aparát, jen kamera a ochota ukázat, co se skutečně děje. Vydal reportáž, která se během pár dní rozšířila po internetu. Lidé začali mluvit, média se chytila a zákazníci začali hlasovat peněženkami. Pobočky, které ještě před týdnem praskaly ve švech, najednou zely prázdnotou. Centrála, která do té doby mlčela, spěšně vydávala tisková prohlášení o tom, jak situaci bere vážně a jak okamžitě provede interní audit.
To, co stát roky nedokázal, dokázal jeden člověk během pár dní.
Najednou se věci hýbou, ne proto, že někde přibyly nové úřednické funkce, ale proto, že zákazníci přestali utrácet. A v tom je celé kouzlo – skutečný dohled nad kvalitou nevzniká v kancelářích plných šanonů, ale v okamžiku, kdy se lidé rozhodnou odejít a vzít si své peníze s sebou.
Ironie celého příběhu je, že právě lidé, kteří na stát spoléhají nejvíc, teď najednou vidí, jak bezzubý a zbytečný ten aparát je. Léta tvrdili, že bez státu by se zkažené maso prodávalo všude. A ono se prodávalo – celé roky – zatímco stát jen stál opodál a vybíral peníze za svůj „dohled“. A když konečně došlo na lámání chleba, nebo spíš na smažení kuřete, musel přijít jeden obyčejný novinář a ukázat, co se děje.
Když Tuňák účinkoval ve hře Zrádci, kde jeho postava skvěle dedukovala, ale na konci často ukázala prstem na nevinného. Možná i proto mě napadla drobná ironie – když dnes míří na KFC, kdo ví, jestli nakonec nebude viníkem McDonald’s. Tentokrát to ale vypadá, že míří přesně, a dost možná by ani s dalšími řetězci nebyl úplně mimo jako s Johnnym 😉
Samozřejmě, že se teď zase objeví hlasy, které budou říkat, že tohle byla výjimka, že stát potřebujeme víc než kdy jindy, že stačí jen „zlepšit fungování úřadů“. Ale to je přesně to, co slyšíme pořád dokola. Modří, červení, zelení – každý slibuje, že právě jejich tým inspektorů bude přísnější, rychlejší a spravedlivější. Jenže ve výsledku se nic nezmění. Stohy papírů budou tloustnout, razítka se budou dál otiskovat, a jediné, co se změní, bude číslo v kolonce „výdaje na dohled“.
Mezitím obyčejní lidé budou dál platit a doufat, že tentokrát to stát myslí vážně. A firmy budou dál vědět, že jediný opravdový trest nepřichází z úřadu, ale od zákazníků. KFC se to teď naučilo tvrdě – během pár dní přišlo o mnohem víc peněz, než by kdy zaplatilo na pokutách.
Já už dávno nevěřím tomu, že stát je řešením. A tahle kauza je další důkaz. Jeden člověk s kamerou dokázal změnit chování miliardové firmy. Stát jen přihlížel. Tak mi řekněte, kdo je tu vlastně navíc? Pokud pořád věříte, že vás stát ochrání, běžte si dát kýbl kuřete do nejbližšího KFC. Možná tam ještě zbyl kousek zkaženého masa – a spolu s ním i kousek reality.
A hlavně se nezapomeňte pohádat o to, kdo to se státem myslí lépe.
