Článek
Politik ani úředník nemůže dělat správnou ekonomickou kalkulaci. Ne proto, že by byl nutně hloupý nebo zlý, ale proto, že nemá nástroje, které k ní potřebuje. Ekonomická kalkulace stojí na cenách, které dávají zpětnou vazbu, na osobní odpovědnosti a na motivaci dělat věci efektivně. Politik ani úředník nic z toho nemá. Místo cen má tabulky v Excelu, místo zákazníků má voliče a místo odpovědnosti má tiskového mluvčího.
Podnikatel se dívá na náklady, protože ho to bolí v peněžence. Politik neutrácí své peníze, a tak ho to nebolí vůbec. Je to asi jako kdybych vám dal firemní kartu a řekl „kup, co je potřeba“. Potřebujete sice šroubovák, ale vrátíte se s kávovarem, masážním křeslem a roční zásobou dortů, protože „to zlepší morálku týmu“. A když vám někdo připomene, že tým jste jen vy, už sedíte v křesle, pijete kávu a dorty jsou pryč.
Další problém je, že podnikatel přemýšlí: „Jak to udělat levně a kvalitně?“ Politik přemýšlí: „Kolik lidí naštvu, když to udělám?“ Proto máme mosty přes potok za miliardu, které se dají přejít po dvou kamenech – ale s cedulí „umožnila dotace EU“. Je to stejné, jako kdyby si někdo pořídil bazén na balkoně, aby mu sousedi záviděli… a pak řešil, proč se balkon probořil.
Politik má také úplně jiný zdroj tlaku. Podnikatel cítí tlak zákazníků a dodavatelů. Politik cítí tlak lobbistů, úředníků a novinářů. To je rozdíl asi jako mezi kuchařem, který vaří pro hosty, a kuchařem, který vaří podle toho, co mu poradí obchodní zástupce firmy na hrnce: „Použijte tenhle, dostali jsme ho z evropského projektu.“ A tak se polévka servíruje v kýblu, protože to „bylo v zadávací dokumentaci“.
A teď si představme, že by existoval oficiální úřednický manuál pro ekonomickou kalkulaci. Samozřejmě by nebyl napsaný obyčejně – byl by to tlustý šanon s logem ministerstva a s podtitulem „Verze 1.0 – nikdy neaktualizovat, protože by to stálo peníze“. Začínal by takto:
Krok 1: Urči, co lidé potřebují
Neptej se lidí, co chtějí. To je neefektivní. Místo toho svoláš pracovní skupinu složenou z poradců, kteří v životě nepotkali koncového uživatele. Potřeby občanů definujete v 350stránkovém dokumentu s názvem „Strategie 2050“, který nikdo nečte.
Krok 2: Stanov rozpočet
Rozpočet není limit, ale orientační číslo, které se musí překročit. Pokud se projekt povede levněji, okamžitě ho zdraž – jinak by příští rok hrozilo, že rozpočet sníží. Ideální je začít s rozpočtem 100 milionů a po pěti letech ho navýšit na 900 milionů s odůvodněním „neočekávaných okolností“. Tyto okolnosti jsou obvykle věci, o kterých jste věděli od začátku, jen jste je radši nenapsali.
Krok 3: Vyber dodavatele
Ne podle ceny, ale podle toho, kdo přinesl lepší chlebíčky na výběrové řízení. Pokud se přihlásí jediná firma, ideální – odpadá práce s porovnáváním nabídek. Pokud se přihlásí dvě, jednu vyřaďte, protože nesplnila podmínku „dodání ve středu mezi 13:00–13:07“.
Krok 4: Realizace projektu
Nezapomeňte průběžně měnit zadání. To udrží dodavatele v nejistotě a zvýší faktury. Každý měsíc požadujte „status meeting“, kde se hodinu řeší, kdy bude další meeting. Pokud se něco pokazí, založte další pracovní skupinu.
Krok 5: Hodnocení úspěchu
Úspěch se neměří výsledkem, ale počtem tiskových zpráv a fotek s přestřiženou páskou. Pokud projekt selže, prohlaste ho za „pilotní fázi“ a slibte „významné ponaučení pro příště“. Nikdy nepřiznávejte chybu – maximálně „neoptimální komunikaci“.
Krok 6: Zopakuj proces
Úřednická ekonomická kalkulace je jako perpetuum mobile – nefunguje, ale běží dál, dokud tečou daně. Čím větší chyba, tím větší rozpočet na opravu.
Takový systém se nedá „opravit“ ani politickým kouzlem, ani dalším zákonem. Je to jako chtít, aby pes počítal integrály – prostě to není v jeho výbavě. Libertariáni neříkají „máme kouzelný lék“. Říkáme: nedávejte to dělat politikům a úředníkům. Nedávejte jednomu hráči moc, kterou nikdo neumí správně použít. Nechte lidi, ať si řešení hledají sami, každý po svém, s vlastními penězi, odpovědností i motivací.
Stát vám nikdy nepostaví most levněji než trh. A když ano, je to omyl, který už nikdy nezopakuje. Na rozdíl od lidí má stát tu nevýhodu, že se z chyb nepoučí – protože je neplatí ze svého. Svoboda není univerzální recept. Je to možnost mít vlastní kuchyň a vlastní recept, i když soused si myslí, že by to uvařil líp.
