Článek
Svoboda slova nechrání „kacíře“. Chrání nás – naše právo slyšet, vědět a rozpoznat, s kým máme tu čest. Cenzura nečistí svět, jen stahuje závěs. A pak se divíme, kdo nám stojí u kormidla.
Často dostávám otázku, jestli bych „svobodou slova chránil i ty, co velebí Hitlera, schvalují násilí, nebo ruskou agresi na Ukrajině“. To je manipulativně položené. Já nechci chránit člověka, s jehož názorem nesouhlasím. Chci chránit naše právo jeho názor slyšet. Nikdo nemá právo nám odepřít přístup k informaci – i když je nepříjemná, hloupá, lživá, nebo potenciálně nebezpečná. Právě proto, že může být nebezpečná, je důležité vědět, kdo ji hlásá a jak uvažuje. Jak jinak se před takovým člověkem chránit?
Vyhnu se klišé s Hitlerem a vezmu příklad s plochou Zemí. Řekněme, že o tom mluvit nesmíme. Lidé, kteří tomu věří, se přizpůsobí a názor neventilují. Vy pak v dobré víře přijmete do posádky „navigátora“, který plochu Zemi vyznává potají. Na moři se ale realita neptá na vaše pocity – a navigace podle falešných předpokladů končí špatně.
(krátké okénko: co jsou „navigační trojúhelníky“ a proč na tom záleží)
V klasické námořní (a letecké) navigaci se používá tzv. navigační trojúhelník na nebeské sféře: vrcholy tvoří váš zenit (nadhlavník), nebeský pól a „geografická poloha“ nebeského tělesa. Počítá se na kulové ploše – pomocí sférické trigonometrie (součet úhlů trojúhelníku je větší než 180°, platí sférický kosinus apod.). Trasy mezi body jsou po velkých kružnicích (nejkratší dráha na kouli). Kdybyste místo toho počítali na ploché desce, dostanete jiné úhly i kurzy. Stačí pár stupňů odchylky a po pár stech mílích jste úplně jinde. To není ideologie, to je geometrie.
Cenzura dělá to samé s politikou a společností: přetváří kulatý svět na pohodlnou desku. Zní to bezpečně – vždyť přece “nepřipustíme škodlivé názory”! Jenže zákaz nevyvrací omyl, jen ho zakryje. A skrytý omyl má tendenci vybuchnout v nejhorší možný čas. Vzpomeňte na papaláše v listopadu 1989. Po letech kázání „dělníků“ se Miroslav Štěpán postavil na ochoz a poprvé v životě slyšel, co si lidé opravdu myslí – pískot místo potlesku. Realita se nedá umlčet, dá se jen dočasně vypnout zvuk.
Nejde tedy o ochranu „kacíře“ jako takového. Jde o ochranu našeho práva vědět, kdo zastává jaké názory – abychom se podle toho mohli svobodně rozhodovat. Nemusíte s dotyčným souhlasit. Můžete jeho názor pokládat za směšný, ubohý, nebezpečný. Můžete ho veřejně vyvracet, můžete ho bojkotovat, můžete se jemu i jeho firmě obloukem vyhnout. Ale bez svobody slova nevíte ani to, že „navigátor“ věří na placku. A pak se s lodí probudíte uprostřed oceánu bez zásob.
„Zakážeme knihy a autory, tím je napravíme.“ Opravdu? Přiměla by vás hrozba vězením, abyste uznali ruský nárok na Krym? Ne. Změnila by vaše hodnoty? Těžko. Proč tedy předpokládáte, že „jejich“ názor se tlakem a trestem přemaluje na “váš”? Zákaz chrání hlavně pohodlnost a iluzi: svět je přesně takový, jaký si ho přeji mít. Jenže takový svět se rozpadá při prvním setkání s realitou – a s lidmi, o kterých jsme nevěděli, co si doopravdy myslí.
Platí to dvojnásob pro politiky a veřejné funkce. Chci vědět, kdo se kam hlásí a s jakým přesvědčením. Ne proto, abych mu bránil mluvit, ale abych se mohl rozhodnout, jestli mu dám hlas, zakázku, nebo klíče od muzea holocaustu. Když budete stavět společenský život na zákazu „špatných“ názorů, zajistíte akorát to, že se špatné názory přesunou do ticha. A ticho je pro omyly ideální inkubátor.
„Co když je ten názor nebezpečný?“ – To je dobrá otázka a odpověď zní: o to víc potřebujeme světlo. Nebezpečná myšlenka je jako závada na trupu. Nechcete ji zamáznout barvou, chcete ji najít, pojmenovat a opravit. A ano, součástí dospělé svobody slova je i odpovědnost: výhrůžky, přímé navádění k násilí, nebo konkrétní trestná činnost nejsou „názory“, ale činy – a na ty právo pamatuje. Ale o tohle v debatě o svobodě slova typicky nejde. Jde o to, zda smíme slyšet a posoudit, co si kdo myslí o světě. Bez toho si vybíráme posádku naslepo.
Liberální společnost není bezchybná, je však opravitelná – právě díky otevřené debatě. Argument porazí argument, fakta porazí výmysly, lepší model světa porazí horší. Ne hned, ne všude, ne u každého. Ale dlouhodobě nemá cenzura proti realitě šanci. Omezovat slovo kvůli pohodlí je svůdné, ale nebezpečné. Vyrobit ticho je snadné. Uřídit loď podle ticha – nemožné.
Takže: nechráním kacíře. Chráníme spolu své uši. Chci slyšet, abych mohl volit, zahrnovat i vylučovat, přizvat i odmítnout. Chci vědět, kdo křičí „placka!“, abych mu nesvěřil kompas. A pokud nás občas píchne do ucha i hloupý, hnusný nebo drzý názor? Dobře. Aspoň víme, kde je. A můžeme mu postavit do cesty lepší – pravdivější – mapu světa.
