Článek
Představte si, že byste šli na návštěvu k libertariánovi. Možná čekáte, že otevře dveře v obleku, v jedné ruce kalkulačku, v druhé účetní knihu, a ještě dřív, než mu stihnete říct dobrý den, začne vám účtovat za každý vdechnutý kyslík. Tak si nás totiž mnozí představují – jako stroje, které dokážou spočítat, kolik stojí každé lidské nadechnutí, a pokud z něj nevypadne zisk, okamžitě ho zakážou. V takové představě je charita sprosté slovo a soucit něco, co se nevyskytuje ani v zákoně, ani v excelové tabulce. Všechno je to jen o číslech, o korunách, o dolarech, o výnosech. Jenže ono to tak úplně není.
Ekonomové rakouské školy, na které se libertariáni často odvolávají, totiž nemluví o zisku tak, jak si ho představuje úředník z ministerstva financí. Neměří úspěch jen podle toho, co se dá sečíst na účtence. Mluví o užitku. A užitek může být měřitelný v penězích, ale taky vůbec nemusí. Každý z nás dělá věci, které se nedají vyčíslit v korunách. Kdo z vás si nikdy nekoupil něco, co čistě ekonomicky nedává smysl? Třeba drahé kolo, na kterém jezdíte jen o víkendech. Nebo sbírku poštovních známek, která se z pohledu banky rovná hromadě potištěného papíru. Nebo jste dali peníze na útulek pro psy, i když vám doma žádný neštěká. Z pohledu čistého zisku to vypadá jako hloupost, ale z pohledu užitku to dává dokonalý smysl.
A stejně tak uvažují i mnozí podnikatelé, jen s tím rozdílem, že jejich rozměr je větší. V zemích, které byly ještě před pár dekádami téměř libertariánské, se to jen hemžilo nemocnicemi, univerzitními kolejemi, útulky, parky a knihovnami, které nesou jména bohatých lidí. Ne proto, že by je k tomu někdo donutil zákonem, ale prostě proto, že chtěli po sobě něco zanechat. Možná je k tomu vedla ta prastará touha, kterou kdysi měli členové skotských klanů – zanechat stopu, posílit společenství, dokázat, že svoboda a dobrovolnost fungují lépe než rozkazy. Skotské hory by vám o tom vyprávěly hodně. A já k tomu dodám jen drobnou osobní poznámku – jsem hrdý, že i já patřím ke klanu, a to ne k ledajakému, ale k nejstaršímu dodnes funkčnímu klanu ve Skotsku, který vyrábí pánskou kosmetiku. Proto na sebe jinou vodu po holení než tu naší nikdy nenaliji. Některé věci se prostě předávají z generace na generaci a ne kupují na státní zakázku.
Vezměme si třeba slavný Stanley Cup. Všichni víme, že je to nejslavnější hokejová trofej na světě. Ale málokdo ví, že na jejím počátku nestála státní hokejová komise ani kanadský parlament. Na začátku byl jeden nadšenec – Lord Frederick Arthur Stanley, britský politik a tehdejší generální guvernér Kanady. Měl v sobě kus té skotské houževnatosti a smyslu pro čest, kterou jeho rod nesl po staletí. Jednoho zimního dne se nadchl pro novou hru jménem hokej. Líbila se mu tak moc, že se rozhodl ji podpořit. A místo aby svolal výbor, schválil zákon a požádal o dotaci, prostě koupil stříbrný pohár za pár desítek dolarů a věnoval ho vítězům. Jen tak. Tak vznikla tradice, která dnes hýbe miliony fanoušků po celém světě.
Lord Stanley na tom nic nevydělal. Nevlastnil práva na přenosy, neinkasoval procenta z prodeje dresů. Dělal to prostě proto, že chtěl podpořit něco, co považoval za smysluplné. A aby toho nebylo málo, po stejném pánovi je pojmenován i Stanley Park ve Vancouveru – dnes jeden z nejkrásnějších městských parků na světě. Žádné ministerstvo životního prostředí, žádný grantový program, žádné složité tendry a výběrová řízení. Stačil nadšený člověk a komunita, která to chtěla.
A teď si představte příběh, který má ke Skotsku ještě blíž. Andrew Carnegie se narodil v roce 1835 v Dunfermline, ve skromné rodině tkalců. Jako malý chlapec emigroval s rodiči do Ameriky, kde začal pracovat ve třinácti letech v textilní továrně. Žádné stříbrné lžičky u snídaně, spíš prázdný talíř a tvrdý chleba. A právě z toho chlapce se postupně stal ocelářský magnát a jeden z nejbohatších lidí své doby. Jenže pak udělal něco, co by dnes mnozí považovali za naprosté šílenství – místo aby si nechal postavit třicet vil a soukromý ostrov, rozhodl se většinu svého majetku rozdat. Carnegie věřil, že bohatí lidé mají morální povinnost vracet společnosti, a tak financoval vznik více než dvou a půl tisíce knihoven po celém světě, z toho přes šestnáct set jen v USA.
Díky jeho penězům vznikly slavné instituce jako Carnegie Hall v New Yorku nebo Carnegie Mellon University. A víte, jak to udělal? Prostě napsal šek. Nečekal na schválení rozpočtu ani na dotační titul, který by se po dvou letech ztratil ve sporu u soudu. Nebylo třeba založit ministerstvo knihoven ani úřad pro přidělování poliček. Carnegie prostě zaplatil, a lidé stavěli. Dodnes je v malých amerických městech běžné, že stojí knihovna s nápisem „Carnegie Library“. Tichý památník člověka, který věřil, že vzdělání je lepší investice než mramorová socha u radnice.
A pak tu máme Johna D. Rockefellera Jr., jehož rodina měla také skotské kořeny. Rockefeller koupil tisíce akrů území v Jackson Hole a věnoval je, aby vznikl Grand Teton National Park. V jeho činu bylo cítit totéž, co ve Stanleyho a Carnegieho gestech – touha zanechat něco trvalého, co bude sloužit všem, aniž by se muselo čekat na razítko z ministerstva. Simon Benson daroval městu Portland desítky bronzových fontánek a celý park v Columbia River Gorge. Joan Kroc, vdova po zakladateli McDonald's, věnovala přes jeden a půl miliardy dolarů na vznik komunitních center Salvation Army.
Každý z těchto lidí mohl peníze utratit jinak. Mohli si koupit zlatý záchod, jachtu o velikosti fotbalového hřiště nebo soukromý ostrov s přistávací dráhou. Místo toho postavili něco, co dnes slouží milionům lidí – a to dobrovolně. Když dáte stejné peníze úředníkovi, co udělá? Založí komisi, napíše směrnici, zřídí úřad a po pěti letech slavnostně otevře lavičku. Možná dvě, pokud bude volební rok.
Libertariáni nejsou naivní. Víme, že ne každý bohatý člověk je altruista. Víme, že někdo utratí miliardy jen za to, aby měl na zahradě sochu ze zlata. Ale věříme, že většina lidí chce, aby po nich něco zůstalo. Aby se na ně vzpomínalo jinak než jen v katastru nemovitostí. A věříme, že když jim dáme prostor, dokážou to udělat lépe než stát. Lord Stanley nepotřeboval ministerstvo hokeje. Carnegie nepotřeboval dotační program na knihovny. Rockefeller nepotřeboval úřední povolení, aby zachránil přírodu. Stačila svoboda a důvěra – stejně jako kdysi v horách Skotska, kde se klany spojovaly dobrovolně, bez zákonů, jen na základě čestného slova.
Až vám někdo bude tvrdit, že bez státu by nebyly nemocnice, školy ani parky, vzpomeňte si na Stanley Cup, Carnegieho knihovny nebo Grand Teton. Vše vzniklo bez státní zakázky a bez razítka, které by stálo víc než samotný projekt. Někdy totiž stačí jeden člověk s vizí – a šek, který se neztratí v šuplíku úředníka. A to je užitek, který se spočítat nedá, i kdyby měl libertarián na stole tu největší kalkulačku na světě. Najděme v sobe každý trochu toho Skota, hrdého, svobodného ale odhodlaného i pomáhat.
