Článek
Česká muniční iniciativa pro Ukrajinu je vlastně docela jednoduchý příběh. Jeden kamarád stojí pod palbou a potřebuje munici. Táta mu hodí peníze a zakřičí: „Běž si to koupit!“ Jenže v obchodě mu ji neprodají, protože ještě nemá občanku. A tak nastoupí starší kámoš – v tomhle případě Česko – a prostě to koupí místo něj. Žádná velká teorie, žádná filosofie. Potřebuješ, máš zaplaceno, já doběhnu. A hotovo. Ano, funguje to. Ale zároveň je to křehké jako most z prken nad propastí, protože dnes máme vládu, která řekla „běž a dones“, a zítra může u kasy stát jiná a suše pronést „dneska neprodáváme“. Na tomhle se stavět nedá.
Historie přitom ukazuje, že když jde o svobodu, svobodní lidé si cestu najdou. Za druhé světové Spojené státy rozpoutaly obří vlnu válečných dluhopisů, dobrovolně je nakoupilo asi 85 milionů Američanů, tedy víc než polovina tehdejší populace, a do obrany nasypali přes 185 miliard dolarů. Británie vytáhla skrz Warship Week skoro miliardu liber během pár týdnů a přes národní spořicí hnutí miliardy další. To nebyla charita pro dobrý pocit, to byl reálný kapitál měnící se v lodě, letadla a munici. Solidarita je nejrychlejší kapitál.
A teď trochu sarkasmu, protože si o to říká: Evropa si zakázala koupit pivo, aby se náhodou někdo neopil – a pak stojí na suchu a krčí rameny. Naštěstí se našel starší kámoš, který doběhl a pivo přinesl. Jenže národní pivní strategii na tom nepostavíme. Nemůžeme pokaždé spoléhat, že se v pravý čas objeví ta „správná“ vláda a obejde svěrací kazajku předpisů. Potřebujeme rámec, kde mají slušní zelenou hned, a zneužití se řeší až potom, tvrdě a transparentně. Netrestejme všechny předem, trestejme jen viníky. Kdo šmelí a falšuje, ať dostane přes prsty. Kdo jedná v licencovaném režimu a zachraňuje životy, ať projde bez zbytečných turniketů.
Jenže co s tím, aby příště nebylo možné pomoc prostě „zarazit“? Odpověď není jen v parlamentu a vládních usneseních. Existují cesty, jak to postavit mimo stát. Občanské a firemní fondy, které spravují nezávislé rady složené z dárců a auditorů, mohou shromažďovat peníze na obranu spojenců a nakupovat přes licencované zprostředkovatele. Obranné dluhopisy vydané jako produkt bank a bezpečnostních konsorcií by umožnily lidem i firmám investovat do obrany se smluvní garancí, bez možnosti, aby to příští kabinet lusknutím prstu zrušil. A pak tu je nejčistší nástroj: crowdfunding.
Že to není utopie, dokazují konkrétní příklady: český projekt „Dárek pro Putina“, který vybral peníze na drony, minomety a dokonce tank T-72, nebo slavná ukrajinská sbírka na Bayraktar TB2, kde se za pár dní složily miliony dolarů. Nikdo nečekal na povolení, lidé prostě přispěli a vybavení dorazilo. To je čistá síla svobody – když stát stojí stranou, společnost jedná rychle a efektivně.
K tomu lze přidat i předplatné obrany pro firmy: pravidelný příspěvek do fondu, který se transparentně proměňuje v munici, ND nebo logistiku. A nezávislé logistické uzly spravované konsorcii či neziskovkami, které drží sklady a mají domluvené přepravní cesty – aby munice neležela jen „někde“, ale byla fyzicky připravena k rychlému použití. To všechno může fungovat mimo stát, ale s jasnou právní licencí a tvrdou postihovostí podvodníků.
A ještě jedna výhoda: když pomoc stojí na občanských a firemních mechanismech, ztrácí půdu pod nohama i laciné politické body. Nebude se dát jen tak okázale chlubit, že jsme v podstatě za cizí peníze doběhli do krámu. Stejně tak nebude možné sbírat body na okázalé kritice, že jsme to vůbec udělali. Méně prostoru pro pózy, více prostoru pro funkční pomoc.
Varování na závěr je jasné: zákony a pravomoci, které dnes vypadají užitečně a nutně, zítra klidně skončí jako obušek proti nám. Viděli jsme to u mimořádných režimů v pandemii, vidíme to u gumových paragrafů typu „činnost pro cizí moc“. Proto je lepší budovat paralelní cesty, kde pomoc není rukojmím politického cyklu, ale stojí na důvěře, dobrovolnosti a průhledné kontrole.
Muniční iniciativu chvalme bez rozpaků: je to reflex, který zachraňuje životy. Ale nesmíme na ní stavět strategii. Strategii stavíme na svobodných lidech, firmách a komunitách, kteří si umí pomoct sami, i kdyby stát nebo parlament stály stranou. Protože když jde o všechno, svobodní lidé si vždycky pomůžou – a nejhorší, co můžeme udělat, je jim v tom bránit.
