Článek
Nevolit není hlas pro zlo. Je to odmítnutí špatné nabídky
Nevolit v parlamentních volbách neznamená dát svůj hlas někomu, koho vám druzí označí za „zlo“. Znamená to odmítnout nabídku, která pro vás není přijatelná. Přesně jako když listujete jídelním lístkem a zjišťujete, že dnes vaří jen rajskou a koprovku, zatímco vy byste si dali poctivý steak. Nevybrat si neznamená „volit koprovku“. Znamená to vrátit lístek: děkuju, dneska ne.
V běžném životě to chápeme. Kuchař má své limity, vy své preference. V politice se z téže situace dělá morální test: „Když nevolíš, pomáháš těm nejhorším.“ Jenže to je logický skok. Odpovědnost za výsledek nesou ti, kdo aktivně objednali a zaplatili. Účet restaurace se také nepočítá podle počtu hostů, kteří si nic nedali. Mandát vzniká ze souhlasu, ne z nepřítomnosti.
Argument „menšího zla“ zní prakticky, ale je to past. V restauraci by to bylo: „Nemáme nic, co chceš, tak si dej aspoň něco, co nechceš.“ Když to přijmete, posílíte signál, že stávající nabídka stačí. Kuchař si oddechne: blafy jedou, měnit netřeba. V politice ten samý signál říká: stačí nabídnout totéž, jen jinak okořeněné. A pak se divíme, že se menu nemění.
„A co když nevybereš nic a zbyde jen koprovka?“ ptají se zastánci menšího zla. Odpověď: pak koprovku jedí ti, kteří si ji objednali. Vaše nevolba není jejich podpora, ale vaše absence souhlasu. Nevolit není hřích ani hrdinství. Je to vyjádření standardu: tuhle kuchyni nepovažuju za dost dobrou, abych za ni platil.
Často se také říká, že odmítání „kazí statistiku“ těm lepším. Jenže kuchyně, která jako argument používá pocit viny hostů, přiznává spíš marketing než kvalitu. Pokud chce získat hosty, musí je přesvědčit chutí, ne výčitkou. Stejné je to s politikou: kdo chce mandát, má ho získat nabídkou, která obstojí bez strašení.
Nevolba přitom není pasivita. Je to zpětná vazba – tvrdá data pro kuchyni i pro majitele podniku. Když dost hostů odmítne, menu se mění. Někdy to znamená odejít jinam; jindy založit vlastní bistro; někdy přesvědčit šéfa, že bez steaku nepřijdou hosté. V politice to znamená pracovat mimo volební den: v komunitě, podnikání, vzdělávání, občanských iniciativách. Menu společnosti se přepisuje v každodenním provozu, ne jen jednou za čtyři roky.
Není nijak odsouzeníhodné, že nechcete ani rajskou, ani koprovku, a váš steak kuchař neuvaří, protože „by to pro něj byla komplikace“. Přesně naopak: přiznat si, že nabídka neodpovídá vašim standardům, je projevem dospělosti. Vynucený kompromis není ctnost – jen pohodlné přizpůsobení se cizím limitům.
Respekt k volbě i nevolbě je znakem zralé společnosti. Kdo si vybere z jídelníčku, ať jí s chutí. Kdo si nevybere, není horší ani lepší – jen nechce platit za něco, co nechce. Až se kuchyně naučí vařit jídla, která lidé opravdu chtějí, bude mít plno i bez moralizování o tom, že „hladový pomáhá koprovce“.
Závěrem: nevolit není hlas pro zlo. Je to odmítnutí špatně nastavené volby a signál, že kvalitní nabídka se nevydírá, ale připravuje. Až se na politickém lístku objeví poctivý steak, hosté se vrátí bez nátlaku. Do té doby je legitimní říct: „Děkuju, dneska ne.“
