Článek
To, že někdo vidí chyby v EU, z něj automaticky nedělá proruského trolla. Nálepky jsou pohodlné, ale k pravdě mají asi tolik co kádrový posudek k charakteru.
Pamatuju si (a nechci srovnávat dnešek s totalitou), jak komunisté zametali s odpůrci režimu jednou větičkou: „pravíčáci jako řemen“. V tom pytli skončili lidé velmi různých názorů a hodnot. Havel by vám potvrdil, že opozice proti režimu nebyla jednobarevná a že do kolonky „pravice“ byl komunistickým razítkem vtlačen i Petr Uhl, člověk, který měl k pravicovému myšlení asi tak daleko jako sever k jihu. Nálepka však fungovala: kdo nesouhlasí, ten je „ten špatný“. Hotovo, odškrtnuto.
Tahle mentální zkratka bohužel přežila pád režimu. Dneska se často mění jen slovník. Místo „pravičák“ přichází „proruský troll“, „dezolát“ nebo „extrémista“. Stejný mechanismus: z argumentu je identita, z nesouhlasu morální posudek. A abych byl fér, týká se to i těch, kdo si sami říkají „demokratické strany“. Už ten termín je přece trochu nálepkou: demokracie není klubová kartička, je to způsob správy věcí veřejných v rámci pravidel, na která u nás dohlíží ministerstvo vnitra a soudy. Když tedy někdo z vlády nálepkuje soupeře jako „nedemokratické“, neútočí jen na protivníka, ale i na důvěru v instituci, která má právě tohle posuzovat. Představte si, že by premiér jen tak mezi řečí prohlásil, že „některé nemocnice neléčí lege artis“ — to by ministr zdravotnictví i komora vyskočili jako čertík z krabičky. Proč je u demokracie ticho?
Jako libertariána mě v předvolebních debatách mrzí ještě něco: skoro všechny strany chtějí „udělat pořádek“ — ovšem tou svou představou pořádku. Všechno mít pod kontrolou, skeptiky označit, kritiky zpochybnit a pochybnosti kriminalizovat aspoň slovně. A pak slyšíte věty typu: „Jsem pravičák, ale stát by měl hlídat, zdanit, zregulovat…“ Dosaďte si cokoliv. Do tábora „reakcionářských proruských živlů“ se tak najednou posílají i lidé, kteří „jen“ říkají, že státu není nic do toho, kolik bytů kdo vlastní, jakou nášivku nosí na bundě, kolik vydělává a že pojištění má být pojištěním, nikoli daní v převleku. To nejsou podvratné živly; to je legitimní politický postoj v demokratické společnosti.
Politika se přitom stále častěji překlápí do válečného módu: buď bude po našem, nebo přijde bída a poroba. „S námi, nebo proti nám.“ Neutrální prý patří do pekla. Připomíná to Polsko v půlce září 1939: vyber si spojence, jinak tě semele dějepis. (A opět pochopitelně situace Poláků tehdy byla nesouměřitelná)Jenže obyčejný volič by si rád vybral něco jiného než „menší zlo“. Napište si to na papírek — a zakryjte prstem to slovo „menší“. Uvidíte, co vlastně volíte.
Aby bylo jasno: říct „nelíbí se mi tenhle unijní předpis“ neznamená fandit Kremlu. Dvě věci mohou být pravdivé zároveň: můžu považovat ruskou agresi za zločin a zároveň kritizovat unijní regulace, které považuji za přestřelené, neefektivní nebo škodlivé. Můžu být prozápadní, a přesto si myslet, že subsidiarita a odpovědnost jednotlivce nejsou sprostá slova. Stejně tak můžu vidět problém v tom, když jedni chtějí zakázat auta se spalovacím motorem, zatímco druzí by lidem nejraději papírem přepisovali osobní vztahy a soukromé volby. V obou případech jde o chuť řídit cizí životy — jen z jiného směru.
Jak z toho ven? Stačilo by pár prostých věcí, které jsme si slibovali po roce 1989 a občas na ně zapomínáme:
- Mluvit k meritu, ne k identitě. Kritizujme argument, ne člověka. Nálepky patří na sklenice od marmelády, ne na občany.
- Trvat na institucionální zdrženlivosti. Politici mají právo spor vést, ale nemají právo měnit pravidla hry tím, že z oponentů udělají „mimo-demokraty“. Od toho tu máme zákony, ministerstvo vnitra a soudy.
- Připouštět pochybnost. Pochybnost není slabost; je to palivo poznání. Bez ní končíme u víry, ne u politiky.
- Rozlišovat loajalitu a poslušnost. Být loajální k hodnotám svobody a práva neznamená být poslušný vůči každému nařízení.
Neobhajuji nikoho „jen proto, že remcá“. Některé kritiky EU jsou duté, jiné jsou užitečné; stejně jako některé jsou motivovány resentimentem, jiné snahou o lepší fungování. Ale nejde to poznat podle nálepky. Když házíme všechny kritiky do pytle „proruských trollů“, neděláme si pořádek v debatě — jen si zhasínáme světlo, abychom neviděli, co je v místnosti.
Havel psal o „moci bezmocných“; mimo jiné tím připomínal, že pravda nepotřebuje razítko a lež si vystačí s propagandou. Dnes to má modernější kabátek, ale princip je starý. Když se diskuze o budoucnosti našeho soužití smrskne na soutěž o nejvýstižnější hanlivou nálepku, přestává to být politika a stává se to marketingem identit. A to je drahá zábava: v lepším případě nás stojí peníze, v horším svobodu.
Takže až příště uslyšíte, že ten a ten je „proruský troll“, protože si dovolil pochybovat o smyslu nějaké unijní normy, zkuste si nejdřív poslechnout, co vlastně říká. Možná zjistíte, že jde o starou dobrou otázku míry státu, odpovědnosti a svobody. A na tyhle otázky bychom měli odpovídat argumenty, ne nálepkami. Nálepky — připomínám — nechme na marmeládu.
