Článek
Včera jsem sledoval politickou debatu, která byla spíš takovou přehlídkou slibů, co všechno stát dokázal – a hlavně co všechno ještě dokáže, pokud mu dáme další šanci a „správné lidi“ na správná místa. Moderátorka položila úplně jednoduchou, praktickou otázku: „Co má dělat člověk, který má rodiče vyžadujícího 24/7 péči?“ Na okamžik zavládlo trapné ticho. A pak se spustila klasická píseň: zaměříme se na podporu pečujících osob, najdeme dostatek prostředků na domácí péči, vyškolíme více zdravotníků, zlepšíme systém, posílíme kapacity… zkrátka sliby a fráze. Nic konkrétního, jen další plán, jak stát vše „vyřeší“. A aby to znělo důvěryhodně, tak samozřejmě slib, že přímo u vašich dveří bude stát fronta pečovatelek, jen co se to rozpočtu hodí.
Libertarián by na takovou otázku nejspíš neřekl vůbec nic. A to by bylo úplně v pořádku. Ne proto, že by byl bezcitný, ale proto, že ví, že tohle není věc státu. V libertariánském státě vláda řeší obranu, policii, soudy, základní registrace jako matriku či pasy. A tím to končí. Všechno ostatní nechává na lidech samotných. A ti, na rozdíl od úředníků a politiků, mají motivaci i cit k tomu, aby věci fungovaly.
Většina lidí má představu, že pokud se stát něčemu nebude věnovat, automaticky to nebude existovat. Že bez ministerstva „péče o rodiče“ by se všichni senioři ocitli opuštění na chodníku. Ale to je úplný nesmysl. Většina z nás nežije ve vakuu. Máme rodinu, sousedy, přátele, komunitu. A když nastane problém, lidé se spojí a najdou řešení – tak jako to dělali stovky let před vznikem sociálního pojištění.
Představte si tři rodiny, které mají staré rodiče potřebující stálou péči. Jeden z nich se rozhodne zůstat doma – stará se o svého rodiče a zároveň i o další dva. K ruce si může přibrat někoho na výpomoc. Vznikne tak malá, efektivní domácí „mikropečovatelská jednotka“, kterou nikdo nenaplánoval ani nezřídil zákonem. Prostě to dává smysl.
A teď přijde klíčová otázka: kde vezmou peníze?
V dnešním státě platíme ze superhrubé mzdy zhruba 34 % na sociální pojištění, které se pak přerozděluje. Jenže kdyby stát v libertariánském modelu tyto peníze vůbec nevybíral a lidé si je odkládali sami, každý senior by měl vlastní úspory na stáří. Pokud by si člověk od roku 1993 ukládal jen polovinu toho, co mu stát dnes bere, měl by naspořeno tolik, že by mohl čerpat zhruba 20 000 Kč měsíčně. Tři senioři tedy dohromady přinesou 60 000 Kč měsíčně. A to už je víc než slušný plat pro pečovatele, který se jim věnuje naplno.
Během covidu jsem jako dobrovolník pomáhal v zařízení sociální péče a můžu potvrdit, že o tři lidi se jeden člověk opravdu zvládne postarat, když má dobré podmínky. Většina profesionálních pečovatelek se dnes stará o mnohem více klientů, a za mnohem menší peníze. Tohle tedy není žádné sci-fi, to je jen návrat k normálnímu fungování.
A to je jen to první řešení, které mne napadlo asi během 5 minut sledování politické debaty. Na co vše by přišli lidé, kdyby jim politik a úředník neházel klacky pod nohy.
Abych ukázal, jak absurdně stát věci komplikuje, vezměme si jako příklad internet v devadesátých letech. Tehdy to byla naprostá džungle – nikdo pořádně nevěděl, co dělá, a právě proto to tak dobře fungovalo. Vznikaly první weby, první e-maily, první e-shopy. Nebyla pravidla, nebyly formuláře, nebyly směrnice. Byla to svoboda, kde lidé zkoušeli nové věci.
Teď si představte, že by se do toho pustil stát.
Nejprve by vznikl Úřad pro bezpečný internet, který by zavedl povinnost mít licenci k připojení. Bez licence byste se nesměli připojit, protože je přece potřeba chránit společnost před „digitální kriminalitou“. Licenci byste získali po složení testu – otázky typu: „Co je modem?“ nebo „Jaký je rozdíl mezi webovou stránkou a e-mailem?“. Bez úspěšné zkoušky byste si nesměli koupit ani myš.
Pak by přišel Registr doménových jmen, kde by každou doménu schvaloval úředník, aby se nestalo, že někdo použije zakázané slovo. Například „shop“ by mohl být povolen jen těm, kdo mají povolení ministerstva obchodu.
Samozřejmě by se musel vydat Zákon o bezpečném provozování e-shopů, který by předepsal:
- kolik musí mít e-shop záložek v menu,
- jak má vypadat formulář objednávky,
- jaký musí být maximální počet znaků v popisu zboží,
- a že každý balíček musí být opatřen státním hologramem.
Protože by se jistě našli podvodníci, vznikla by Internetová inspekce, která by preventivně uzavírala všechny obchody, dokud se neověří, že jsou „důvěryhodné“. A když byste chtěli nakoupit v zahraničním e-shopu, museli byste nejprve požádat o výjezdní doložku na web, kterou by vám úředník udělil do 30 dnů od podání žádosti, pokud se mezitím nezmění vyhláška.
K smíchu? Bohužel ne. Přesně tak stát řeší většinu věcí, které mu svěříme. S dobrým úmyslem vytvoří takovou síť regulací, že z toho vyleze paskvil, který brání přirozenému vývoji. Internet jsme měli štěstí, že stát přišel pozdě – a proto mohl vzniknout Google, Amazon nebo český Seznam. V „státní“ verzi internetu byste dnes měli jen pár oficiálních webů s logem ministerstva a elektronickou frontu na přidělení bytu.
Péče o staré lidi je úplně stejný princip. Čím víc stát „pomáhá“, tím víc překáží. Pokud lidem necháme jejich peníze a svobodu, najdou si způsoby, jak se o sebe postarat – tak, aby to bylo funkční a lidské. Když jim nejprve třetinu příjmů sebereme a pak jim ji komplikovaně rozdáváme zpět, dostaneme jen drahou a neefektivní parodii na péči.
Politik vám nikdy nic nedá. Jen vám nejdřív vezme, z poloviny projí přes úřady a zbytek vám slavnostně předá se slovy: „Podívejte, jak se o vás staráme.“
Libertarián naopak říká: nechme to na lidech. Protože lidé mají motivaci udělat to dobře – na rozdíl od úředníků, kteří jen odškrtávají tabulky.
Stát je jako člověk, který se vám vetře do kuchyně, sní polovinu večeře, a pak vám slavnostně donese zbytek na talíři s cedulkou „Podpora výživy domácností“. Pokud mu dovolíme rozhodovat i o tom, jak se máme starat o vlastní rodiče, dopadneme úplně stejně – s poloprázdným talířem a s povinným formulářem, kolik jsme toho snědli.
