Článek
Tak se to konečně stalo. Poslanci po měsících debat a televizních přestřelek přijali nový článek ústavy: „Každý občan má právo na bezplatné pivo a jídlo.“
Obrovský aplaus, úlevné povzdechy komentátorů, kteří mají rádi velká slova jako „rovnost přístupu“ a „sociální spravedlnost“. A u piva se teď s oblibou říká, že to je konečně ta pravá česká cesta.
Jenomže právo samo o sobě ještě nikdy nikomu guláš neuvařilo ani pivo nenatočilo. A tak stát spustil mašinérii. Zřídilo se Ministerstvo výživy, na něj navázané odborné komise, přepážky, razítka. Prvním krokem byla samozřejmě Úhradová vyhláška výživy. V ní stojí, že jedno čepované pivo se hradí částkou 12,60 Kč, guláš porcí za 82,40 Kč a smažený sýr jen tehdy, pokud už klient v tom týdnu nečerpá jiný sýr. Ceny neurčuje hospodský, ale úředník. Přesně, jak jsme si zvykli u zdravotnictví: ne doktor, ne pacient, ale ministerská tabulka.
Aby bylo z čeho platit, vzniklo povinné stravní pojištění. Každý musí odvádět část platu do jedné z několika stravních pojišťoven. Ty se navenek tváří jako konkurence, ale ve skutečnosti nabízejí totéž: guláš, řízek, pivo. Rozdíly jsou jen v kosmetických bonusech – někde dostanete příspěvek na minerálku, jinde body za to, že pijete nealko. Žádná pojišťovna si nesmí říct o jinou cenu, žádná nesmí odmítnout klienta, který už teď denně vysedává u deseti piv. Všechno je „rovné“ – což v překladu znamená, že všichni mají stejnou průměrnost.
Hospody a jídelny se stávají smluvními zařízeními. Aby mohly vařit a čepovat, musí mít kontrakt s pojišťovnou. Každý guláš se vykáže jako výkon, každé pivo jako bod. A hospoda má limit – třeba tři sta gulášů měsíčně. Když limit překročí, další porce už pojišťovna nezaplatí. Host se ocitá na čekací listině na svíčkovou, stejně jako pacient čeká na vyšetření. Hospoda tedy přestává být podnikem, kde majitel rozhoduje o jídelníčku a cenách, a stává se institucí, která kuchtí podle vyhlášek.
Ani techniku nelze obnovovat bez souhlasu. O tom, zda se smí koupit nový výčep, rozhoduje Přístrojová komise ministerstva výživy. Ta zasedne, prohlédne mapu a usoudí, že v regionu je už výčepů dost. A tak se čepuje na starých strojích, zatímco nový konvektomat zůstává nevybalený. Tohle se vám zdá absurdní? Pak se podívejte do zdravotnictví, kde nemocnice roky čekají, až komise povolí CT, i když staré už sotva funguje.
Platy číšníků a kuchařů se stanovují tabulkově. Kuchař má tolik a tolik za porci guláše, číšník za obsloužený stůl. Úsměv nebo rychlejší obsluha hrazeny nejsou. A tak se personál logicky soustředí na vykazování výkonů, ne na spokojenost hostů. Že to znáte od lékařů, kteří tráví víc času u počítače než u pacienta? Ano, ono je to totiž úplně stejné.
A pak tu máme politické zásahy. Jeden ministr přidá úhrady za polévky, protože polévka je zdravá. Druhý zavede paušál hospodám na venkově, aby se zabránilo „gastro-odlivu“. Třetí rozhodne, že pojišťovny musí hospodám garantovat platy číšníků, i kdyby nikdo nechodil. Ministr Válek by se tu cítil jako ryba ve vodě – pardon, jako pivař v hospodě. Logika je vždy stejná: stát ví nejlépe, co má občan jíst a pít, a tak to prostě nařídí.
Samozřejmě, že vedle oficiálních hospod začnou vznikat i zadní salónky pro kulichy. Tam se vstupuje bočním vchodem, tam se nebliká kartičkou pojišťovny, ale platí se rovnou hotově. Místo vyhláškového guláše se podává steak, místo desítky nefiltrovaný speciál, místo kofoly šampaňské. A kdo tam sedí nejčastěji? No přece ti, kdo před kamerami mluvili o rovnosti a sociální spravedlnosti. Politici, úředníci, jejich známí.
A pak jsou tu privátní hospody. Ty sice existovat smějí, ale systém jim nasadí chomout. Ano, můžete si koupit konvektomat, ano, můžete vařit kvalitně. Ale pozor – pro pojištěnce nesmíte. To byste konkurovali státním jídelnám. Vařit pro samoplátce ano, ale pak se vás stát ještě zeptá, jestli tím náhodou neodčerpáváte kapacitu. Soukromá iniciativa je povolena jen do té míry, dokud nepřekáží systému. Přesně tak, jako když soukromá klinika může přijmout pacienta jen za hotové, ale nesmí mu nabídnout standardní výkon hrazený pojišťovnou.
A výsledek? Člověk, který chodí na deset piv denně, má všechno hrazeno. Abstinent platí stejně, jen jeho peníze mizí v cizích půllitrech. Fronty na guláš jsou delší než na koncert oblíbené kapely. Hospody vaří průměr, protože nic jiného se nevyplatí. A privilegovaní jedí v zadních saloncích, kam obyčejný pojištěnec nesmí.
Když to popíšeme na jídle a pivu, smějeme se absurditě. Ale smích nás přejde, když si uvědomíme, že přesně takhle vypadá naše zdravotnictví. Úhradová vyhláška, VZP, SÚKL, přístrojové komise, tabulky, paušály, politické zásahy, privilegované zkratky a zadní vchody. Jen místo guláše jde o operace, místo piva o léky a místo hospod o nemocnice.
Byrokratický stát je směšný, když si jeho postupy přeneseme do oblasti, kde to každý vidí. Ale směšný je jen na papíře. Ve skutečnosti je spíš smutný, protože tam, kde jde o zdraví, už nejde o úsměvné fronty na guláš, ale o lidské životy. A možná bychom si měli přiznat, že stejně jako pohostinství dřív fungovalo s výčepními listy, příděly a kontrolami a dnes funguje nejlépe tam, kde ho necháme dýchat, tak by i zdravotnictví potřebovalo méně vyhlášek a více svobody. Protože stát neumí ani guláš, ani medicínu – umí jen fronty, tabulky a salónky pro kulichy.
