Článek
Když se dnes řekne vláda Petra Fialy, většina lidí se jen tak ušklíbne. A já je vlastně chápu. Nebyla to vláda národní katastrofy, jak se někteří snaží tvrdit, ale rozhodně to také nebyla vláda, která by se jednou učila ve školních lavicích jako vzor státnického umění. Možná by se o ní dalo říct, že to byla vláda všedního dne – šedivá, úřednická, trochu nudná. A pak si sama sobě začala říkat „nejlepší vláda od Karla IV.“. No, kdyby to Karel slyšel, nejspíš by se v hrobě obracel tak rychle, že by mohl zásobovat celou Prahu obnovitelnou energií.
Na začátku to přitom vypadalo nadějně. Po Babišově éře lidé toužili po změně, sliby létaly vzduchem jako konfetky na vítězném večírku a mnozí uvěřili, že teď se konečně začne něco dít. Jenže slibovat je jedna věc a doručovat druhá. A jak už to v politice bývá, doručování se trochu zadrhlo. Část problémů, to je fér říct, přišla zvenčí – válka na Ukrajině, energetická krize, inflace, která nám všem vytáhla z kapes víc, než jsme čekali. Jenže většinu ran si vláda zasadila sama. A místo aby přiznala chybu, začala hledat viníky všude kolem. Ne na sebe, samozřejmě – na ty předchozí, na opozici, na počasí, na Putina… vlastně chyběl už jen argument, že za to může špatné postavení planet.
Pamatuji si první dny po ruském útoku na Ukrajinu. Chaos, strach, nejistota. Na nádražích se tísnily tisíce lidí, kteří doslova přišli jen s taškou v ruce. A nebýt dobrovolníků, kteří otevřeli své domovy, nevím, kde by spali. Stát se teprve rozkoukával, vyřizoval papíry a tiskl cedule, zatímco lidé v terénu už dávno jednali. Dokonce i tak obyčejná věc, jako jsou stany, byla problém. Primátor Prahy Zdeněk Hřib tehdy prohlásil, že stanová městečka jsou až krajním řešením, protože velké tábory mohou přinést víc problémů než užitku. Možná měl pravdu, jenže když vám přijíždějí ze dne na den tisíce lidí, stan není krajní řešení, ale základ. Rychlé, provizorní, funkční. Taková první pomoc, než se rozjedou velké plány a modulární domky. Jenže místo stanů přišlo dlouhé čekání a improvizace, takže o ubytování se starali hlavně dobrovolníci, a stát se do toho připojil až později, jako by se bál, že se ušpiní.
A když už konečně vláda přišla s finanční podporou pro ty, kteří uprchlíky ubytovali, udělala to po svém – tedy složitě a pozdě. Tolik byrokracie, že by na to člověk potřeboval právníka. Všichni věděli, že lidé to nedělají kvůli penězům, ale když už stát něco slíbí, měl by to také splnit. Místo toho spousta lidí jen mávla rukou: „Nechte si to, já to nepotřebuji.“ Ironie je, že stát nakonec nedokázal pořádně uhlídat ani vyplácení dávek – ukázalo se, že někteří žadatelé mohou požádat dvakrát, někdy dokonce z Ukrajiny online. Soudy to potvrdily, ale reakce přišla až za dlouho. Stát se tvářil, že se vlastně nic nestalo. Jen další den v kanceláři.
Vojenská pomoc byla o něco lepší. Česko nakonec sehrálo důležitou roli v dodávkách munice a techniky. To je věc, za kterou vládu chválím. I když i tady platí to české „pozdě, ale přece“. Pomoci mohlo být víc a dřív, ale zaplaťpánbůh i za to. Jen bych jako člověk, který věří v menší stát, rád viděl, aby se ty peníze na pomoc našly jinde než v kapsách daňových poplatníků. Představte si tu symboliku, kdyby vláda řekla: „Letos žádné stamiliony na filmové festivaly, místo toho za ty peníze posíláme polní nemocnici ke Kyjevu.“ To by byla opravdová solidarita. Ne jen fotka na Instagramu s hashtagem #pomáháme. Ale to by vyžadovalo, aby se někteří lidé, kteří jinak mají plná ústa solidarity, vzdali svého kousku koláče z rozpočtu. A to už je na ně zjevně příliš velká oběť.
A pak je tu rozpočet. To je kapitola sama pro sebe. Vláda ho drží v tajnosti do poslední možné chvíle, jako by se bála, že ho někdo uvidí dřív, než ho stihnou schválit. Prezident dokonce váhal s podpisem, protože v něm byly položky, které by neprošly ani domácí účetní poradnou. A přitom vláda dál mluví o „konsolidaci“. Daně a poplatky rostou, výdaje se nesnižují. Pokud je tohle konsolidace, pak já jsem golfový mistr světa. Vláda se chlubí šetřením, ale ve skutečnosti jen přesouvá peníze z jedné kapsy do druhé a doufá, že si toho nikdo nevšimne. Je to trochu jako když dítě vylévá vodu z vany do umyvadla a prohlašuje, že zabránilo záplavě koupelny.
Aby to celé působilo důvěryhodně, vláda zřídila útvar pro strategickou komunikaci. V překladu: tým, který nám vysvětlí, že všechno, co se nám nelíbí, je vlastně dobře. To mi připomíná pravidlo z mého golfového turnaje Grabmasters: „Pokud se ti něco nelíbí, je to tradice a nedá se s tím nic dělat.“ Na golfu to bereme s humorem, ale ve vládní politice už to taková legrace není. Tam je to spíš smutná realita.
A teď se blíží volby. A co slyšíme? Ne argumenty, ne návrhy, ne debatu o tom, jak dál. Slyšíme jen staré dobré „Antifiala!“ a „Antibabiš!“. Všechno se redukuje na jednoduchou zprávu: „Hlavně ať nevyhraje ten jejich hajzl.“ A tak nás čekají další čtyři roky obviňování těch předchozích. Nové tváře na plakátech, stejný stát, stejný příběh. Jen kulisy se mění.
Možná se blíží chvíle, kdy lidem konečně dojde, že dělat pořád stejné věci, měnit jen jména na volebních lístcích a čekat jiné výsledky, nikam nevede. Možná se začneme ptát, jestli stát už nedělá příliš mnoho věcí, než aby to bylo skutečně ku prospěchu. A jestli není na čase mu některé úkoly prostě sebrat a nechat je – i peníze – na lidech. Protože méně státu znamená víc svobody. A taky víc osobní odpovědnosti. A kdo ví, možná i míň zklamání z vlád, které slibují hory doly, ale nakonec přinesou jen další várku výmluv, tiskových konferencí a strategické komunikace.
A to už by byla změna, která by stála za to.
