Článek
Každé volby slyším, že bychom měli lidem nabídnout „malé cíle“. Tady snížit daň, tam zrušit formulář, sem přidat trošku svobody. Chápu to. Politika se špatně prodává, když začnete větou „zrušíme devadesát procent toho, co stát dnes dělá“. Takže to překládáme do drobných kroků, aby se to dalo odprezentovat před volbami. Ale mně jde o něco jiného. Mým cílem není stát jen přistřihnout, ale vrátit mu smysl a hranice. A ty hranice jsou jednoduché: stát smí jen to, co mu ústava výslovně přikáže. Všechno ostatní patří lidem.
Vím, že to není cíl, kterého dosáhneme do příštích voleb. Je to běh na dlouhou trať. Ale právě od toho tu politici a političky jsou – aby předkládali vize, ne jen návody. Návody jsou pro řemeslníky, vize jsou pro státníky. Politik, který má jen návod, se stává správcem stávajícího stavu. Politik, který má vizi, má šanci stát se hybatelem změny. A bez vize se politika mění v údržbu, která postupně rezaví spolu se vším, co „spravuje“.
My jsme v politice trochu jako fotbalový tým, který jako jediný v lize odmítá dávat rozhodčím kávičky, chlebíčky a jiné „pozornosti“. Nechodíme jim šeptat do ucha, co by měli pískat, a už vůbec jim nenosíme obálky pod stolem. Nejde jen o to, že takhle to hrajeme na hřišti – my takhle hrajeme i s voliči. Ne uplácet je sliby, které nejdou splnit, jen abychom si koupili jejich potlesk. Ano, posmívají se nám, že takhle titul nikdy nevyhrajeme. Možná ne. Ale ruku na srdce – k čemu vám je titul, když víte, že jste si ho nevyhráli, ale zaplatili? Radši skončíme třetí, ale s čistým svědomím, než první a se špínou za nehty. Protože fotbal se má vyhrát góly, ne úplatky. A politika se má vyhrát vizí, ne sliby za cizí peníze.
Libertariánská demokracie není anarchie. Je to stát s minimálním mandátem – bezpečnost, justice, elementární veřejná správa a role posledního garanta solidarity. Nic víc. Nic míň. Když stát dělá méně, lidé dělají víc – a lépe. Je to společnost, kde si každý může na svém za své dělat, co uzná za vhodné, pokud tím neomezuje druhé. Svoboda a odpovědnost jsou dvě strany jedné mince. Žádná státní všemoc, která nás zachraňuje před vlastními volbami, žádný „vyšší zájem“, který omlouvá cizí ruce v našich kapsách.
Takový stát stojí na pěti jednoduchých principech:
Za prvé – morálka. Když jednotlivec nesmí krást, nemůže to dělat ani stát v jeho jménu.
Za druhé – vlastnictví. Majetek je absolutní v mezích práv jiných a nikdo nám ho nemůže brát „pro dobro“.
Za třetí – dobrovolnost. Pokud není násilí a podvod, není důvod k regulaci.
Za čtvrté – subsidiarita. Rozhoduje ten, koho se to týká nejblíž – a nejblíž jste vždy vy sami.
Za páté – odpovědnost. Kdo chce svobodu, musí nést i následky.
Co z toho plyne v praxi? Policie a armáda chrání občany, ne politiky. Soudy řeší skutečné spory, ne „zločiny bez oběti“. Stát vede jen nezbytnou evidenci, kterou soukromník udělat nemůže. A když se někdo ocitne v nouzi, dostane sociální půjčku z Fondu solidarity – bezúročně, ale se závazkem splatit a s vědomím, že dokud čerpá, nemá právo řídit ostatním život.
Financování je stejně jednoduché – jediná celostátní daň s ústavním stropem 10 %. Žádné složité sazby, žádné miliony výjimek, žádné daňové šachy. Měna? Klidně víc druhů, ať si lidé vyberou, čím budou platit. Státní měna může existovat, ale musí být stoprocentně krytá a bez politického „tisku navíc“.
A teď k těm malým krokům. Odmítám politiku malých krůčků jako cíl. Bez jasné mapy vede jen k tomu, že se každá dílčí reforma může otočit zpět. Malé kroky dělám jen tehdy, když zapadají do celku – a když je v nich zabudováno, že úřad, zákon nebo daň, která přestane být nutná, prostě zanikne. Každý návrh musí mít místo na cestovní mapě k cíli, ne být sám o sobě cílem. Bez této logiky by naše politika byla jen výměnou barev nátěru na stále stejné zdi.
V takové zemi ráno začnete podnikat bez kolonek na důvod existence. Silnice, školy nebo energie vznikají tam, kde je o ně zájem – a podle toho, kdo je umí nejlíp poskytnout. Večer jdete po bezpečné ulici ne proto, že vás hlídá armáda úředníků, ale protože se můžete bránit a policie stojí na vaší straně. A když se dostanete do průšvihu, nepíšete si o peníze někoho jiného, ale požádáte o půjčku, postavíte se na nohy a jdete dál.
Politik, který nechce vidět za horizont příštích voleb, nevede – jen se veze. A to já nechci. Chci, aby naše politika měla směr, aby naše reformy měly cíl a aby naše děti vyrůstaly ve společnosti, kde stát není tatínek, ale správce, který slouží. Vím, že je to běh na dlouhou trať. Ale čím dřív vyrazíme, tím dřív tam budeme. A jestli přitom někomu připadáme jako blázni, co hrají fotbal bez „káviček“ pro rozhodčí, tak ať. Tenhle zápas chceme vyhrát góly, ne obálkami.
