Článek
Včera to vypadalo skoro jako z akčního filmu. Devatenáct ruských dronů přelétlo polskou hranici, tři padly k zemi, šestnáct zmizelo v noci. Poláci vytáhli F-16, spojenci vyslali F-35, radary bzučely, politici se předháněli v silných prohlášeních a NATO poprvé aktivovalo konzultace podle článku 4. Všechno to mělo grády – ale výsledek? Tři z devatenácti. To je skóre, za které by se styděl i hokejový brankář s oběma nohama v sádře.
Tady už nejde o to, kdo má na sociálních sítích víc lajků za názor, jestli za tím stojí Kreml, CIA, nebo rozzuřená progresivistická bojůvka, co se rozhodla, že vzdušný prostor střední Evropy potřebuje ozdobit světýlky. Možná je to false flag, možná zkouška reakce, možná jen obyčejné zastrašování. Na to máme analytiky a politiky (a dokonce celou armádu těch facebookových), aby se o to hádali do bezvědomí. Ale praktická otázka zní: co uděláme, až se to stane nám? A až nepřiletí devatenáct, ale třeba stovka?
Nikdo soudný si asi nemyslí, že Česko samo rozhodne válku s Ruskem. Na to máme spojence, velké strategie a generály, kteří rádi kreslí šipky na mapách a pak je ukazují novinářům na tiskovkách. My můžeme v rámci možností a závazků pomoci. Ale naše vlastní území si musíme ubránit my. Nikdo jiný za nás nezavře silnici, neodkloní dopravu ani nesebere trosky z pole. A co je horší – nikdo jiný za nás neohlídá naši oblohu na úrovni, která nás ochrání před rojem levných, tichých a smrtících hraček.
Až dosud se západ tvářil jako starší chytřejší a zkušenější bratr Ukrajiny, rád ukazoval jak pomáhá a radí. Ale po třech letech války, kdy my poskytl rady, jsou zkušenosti tam. Nyní se my musíme učit od Ukrajinců, jak třeba zrovna proti dronům zakročit.
Obrana proti dronům není sexy téma. Není to stealth letadlo, které vypadá dobře na tričku a v promo videu má epickou hudbu. Je to obyčejná, mravenčí práce: hustá síť radarů a senzorů, které vidí i ty malé, levné stroje letící nízko nad lesem. Jsou to lidi, kteří sedí v nočních směnách a sledují obrazovky. Jsou to záložníci a hasiči, kteří ví, kam běžet, když něco spadne. A jsou to technici, kteří mají po ruce prostředky, jak takový dron sestřelit, rušit nebo přebrat jeho řízení.
Abychom tohle měli, nepotřebujeme se hádat, jestli dáváme na obranu dvě, tři, nebo čtyři procenta HDP. To číslo je jen moderní obdoba socialistických pětiletek. Nikdy totiž nejde o procenta, ale o to, na co ty peníze jdou. Vybudovat síť obrany může stát hodně – možná i přesáhne ta slavná tři procenta. Ale udržování pak už tolik nestojí. Je to jako s hasiči: neplatíte je proto, že každý den hoří Národní divadlo. Platíte je proto, že když začne hořet, chcete, aby tam byli za pět minut, a ne za hodinu.
Místo honění faktur a závazků hoňme radši drony. Pojďme se bavit o konkrétních krocích.
Zaprvé, vidět. Detekce je základ. Radarové systémy s nízkým vyzařováním, pasivní senzory, kamery, akustika. Proč nemít dohled na větrných elektrárnách, na věžích mobilních operátorů, na střechách veřejných budov? Dron je malý, levný a tichý – ale není neviditelný. A když ho uvidíme včas, máme šanci jednat.
Zadruhé, rychle jednat. Když radar zahlásí cíl, musí být jasné, kdo reaguje. Nemá smysl volat přes deset linek a řešit, jestli to spadá pod policii, armádu nebo hasiče. Všichni musí mít propojené systémy, jednotný obraz situace a jasná pravidla: kdo smí střílet, kdo rušit, kdo jen zavře vrata a hlídá, aby nikdo nelezl tam, kam nemá.
Zatřetí, mít efektivní prostředky. F-35 je skvělý stroj, ale není to smeták na roje dronů. Na to potřebujeme levnější, dostupnější zbraně. Krátkodosahové PVO, kanóny s programovatelnou municí, rušičky, mikrovlnné a laserové systémy. A hlavně dost munice. Válka dronů je o stovkách malých střetů každý den. To znamená zásoby v řádu týdnů, ne dnů.
Začtvrté, počítat s tím, že i při 90% úspěšnosti něco projde. Deset dronů spadne. A někdo musí okamžitě řešit následky. To znamená cvičit s hasiči, IZS, starosty a dobrovolníky. Zavřít silnici, odklonit dopravu, evakuovat lidi, uklidnit veřejnost. Čím víc to bude natrénované, tím méně bude paniky.
Pokud tohle zvládneme, nebudeme závislí na tom, zda nám spojenci zrovna pošlou pár stíhaček nebo vyjádření „hlubokého znepokojení“. A hlavně se vyhneme tomu, že budeme vypadat jako Poláci teď – s kalhotami dole, když tři z devatenácti je maximum, co dokážeme.
Místo hádek, kdo je ruská filcka a kdo válečný štváč, pojďme řešit, jak v praxi funguje naše obrana. Když přijde roj, nebude čas na statusy na Facebooku. Nebude čas na tiskovky. Bude čas jen na akci. A až to skončí, bude se počítat, kolik z těch dronů jsme sestřelili – a kolik lidí se vrátí večer domů.
Jestli to bude stát dvě procenta HDP, tři, nebo čtyři? Upřímně, je to jedno. Dronům jsou procenta ukradená. A mně vlastně taky. Protože až přijde den D, budou rozhodovat připravení lidé a stroje, ne powerpointy. A čeho máme více? A Ukrajina nám již tři roky ukazuje, že být v konfliktu ten menší neznamená projet ho na celé čáře.
