Článek
Emisní povolenky měly spravit svět. Většinou ale jen přidaly pach papíru a zákona k pachu z komína, zboží zdražilo a pár chytrých hlav si vydělalo na burze. Co kdybychom to zkusili jinak – po našem, mezi lidmi, bez daní navíc?
Všichni známe ten pocit, když se o nás „postará stát“. Přijde dopis, tabulka, poučení, ideálně ještě loga půlky Evropy. A pak otevřete okno a zjistíte, že v ložnici je pořád cítit fabrika odnaproti. Účet za energie je o něco vyšší, ministr o něco spokojenější – a vy máte dál na parapetu šedý prášek. Něco je špatně. Libertariáni nemají kouzelnou hůlku. Mají jen drzost ptát se, proč by o mém vzduchu měl rozhodovat někdo, kdo tu nebydlí – a proč by peníze za škodu měly mizet bůhvíkde, místo aby zůstaly tady, kde se škoda děje.
Představte si jednoduchou věc: v okolí továrny visí malá čidla. Na mapě vidíte v reálném čase, jak se u vás doma mění prach, hluk nebo škodliviny. Ne pocity, ne tiskovka – data. A s těmi daty v ruce se nechodí na burzu, ale za lidmi. Firma přijde a řekne: „Tolik a tolik vás opravdu zasahujeme. Tady je naše nabídka: ročně tolik peněz, nebo nová okna, rekuperace, zelená stěna, tichý asfalt v ulici, investice do školky. Vyberte si, co pro vás dává smysl.“ Kdo nechce, nemusí. Nikdo nikoho nepřehlasuje na jeho vlastním pozemku. Když řeknete „nechci“, nevzniká výpalné – vzniká povinnost zmenšit dopad. Továrna zlepší filtr, posune noční provoz, přidá zachytávání prachu. Až čidla u vás doma ukážou, že jste pod dohodnutým prahem, váš podpis už není potřeba, protože vám to objektivně neškodí.
Samozřejmě se vždycky najde někdo, kdo řekne: „Bez milionu nepodepíšu.“ Jenže právě proto je klíčové mít data a pravidla. Čím přesněji se měří, tím menší je dopadová zóna – často pár domů, ne celé město. V takové chvíli se nevyplatí platit nesmysly, ale odfiltrovat přesně tam, kde to dává smysl. Firma navíc může dát stejné podmínky pro stejný dopad. Když má ulice srovnatelná čísla, dostane stejnou nabídku. Pokud někdo vyboxuje víc, ostatní stejného typu se automaticky dorovnají – a motivace hrát poker mizí. Když součet požadavků přeleze cenu lepší filtrace, vyhraje filtr. Vlak s výpalným prostě odjede. A když si někdo stále stojí na svém, dá se dopad srazit u něj doma – protihlukovka, zeleň, rekuperace – a tím pádem už není co kupovat.
Ano, i to se může stát, že fabrika odejde úplně. Když se požadavky sečtou a pro podnik to přestane dávat smysl, prostě se zvedne a půjde jinam. A okolí tak přijde jak o práci, tak o kompenzace. To je cena svobody: můžeš odmítnout – a druhý může odejít. Každý pak nese následky své volby. Kdo trval na nesmyslné částce, zůstane bez kompenzace i bez fabriky. Ostatní zase získají čistší vzduch, ale bez pracovních míst. Není to nefér – je to jen férový důsledek rozhodnutí, která lidé sami udělali. Firma navíc může dopředu jasně říct: „Když se do určitého data nedomluvíme s většinou, odcházíme.“ Každý tak ví, co je ve hře, a rozhoduje se vědomě. Pokud chtějí sousedé fabriku zachovat, mohou se i složit na rozdíl. Je to jejich volba, jejich obec, jejich život.
Role státu se v tomhle smrskne na jediné: když někdo poruší slib, když se podvádí s daty nebo neplní limity, přijde arbitráž a sáhne se do kauce nebo pojištění. Rozhodčí, ne dirigent. Žádné vyhlášky o všem a pro všechny, jen férové hlídání toho, co si lidé mezi sebou dohodli.
Někdo řekne: „Ale to je celé moc složité!“ Ano, složitější než poslat každému plošnou fakturu. Jenže jednoduchá řešení milují populisté – a jednoduché jsou i jejich následky: dražší zboží, smrad v ulici, bohatí spekulanti. Domluva u zdroje je pracnější. Ale je spravedlivější a hlavně účinnější. Měří skutečný problém, ne papírové tuny; motivuje ke skutečným filtrům, ne k účetním trikům; nechává peníze doma a dává lidem možnost volby. Někde řeknou: „Chceme fabriku, ale ať je čistší.“ Jinde: „Raději klid než průmysl.“ Obojí je v pořádku.
A právě tisíce podobných vyjednávání bez nátlaku politiků a úředníků dokážou vygenerovat to nejlepší řešení. Každé jiné, podle místních podmínek, ale všechny férové, protože vznikly z dohody těch, kteří se jich opravdu týkají. Je to podobné jako s volným trhem – když lidé smějí svobodně obchodovat, vždycky nakonec najdou nabídku, která obě strany uspokojí. Tak proč by to nemělo platit i pro vzduch, který dýcháme?
Na závěr jen tolik: libertariánství není ani hotový návod. Je to jen umožnění, aby lidé sami hledali to správné řešení – a často ho našli mnohem lépe, než kdyby jim ho někdo shora nařídil. I proto toto není žádný návrh na dokonalé řešení, jen návod jak by se k dobrému řešení dalo dojít svobodnou cestou s pravidly
