Článek
V české debatě o Evropské unii se často ozývá, že nejjednodušší řešení všech problémů je z Unie prostě odejít. Vystoupit a mít klid. Na první poslech to zní lákavě, jenže realita by byla mnohem banálnější. Je to stejné, jako kdyby někdo v roce 1985 chtěl opustit RVHP, ale ponechal si v čele státu Jakeše a Husáka. Papíry by už nechodily z Moskvy, ale jinak by se nezměnilo vůbec nic. Jen by se přepsala razítka, úředníci by zůstali stejní a život by běžel dál v duchu té samé byrokratické zvůle.
Stejně jako tehdy ani dnes nestačí vyměnit pár tváří. V roce 1989 by bývalo k ničemu, kdybychom místo Husáka dosadili Štěpána a místo Jakeše Mohoritu. Problém nebyl v těchto jménech, ale v samotném systému. Teprve když lidé pochopili, že celý model vlády a myšlení je špatně, mohly přijít skutečné změny. Dřív ne. Dlouho totiž převažoval názor, že „když dáme ÚV KSČ více klidu na práci, bude nám lépe“. Že stačí nechat „těch nahoře“ v klidu vládnout, nevyrušovat je kritikou a oni se postarají o „prostý lid“. Zní to povědomě?
Dnes se totiž setkáváme s úplně stejným myšlením, jen pod jinými názvy a logy. Mnozí věří, že čím silnější stát bude, čím méně se do něj bude „rýpat“, tím lépe se bude žít nám všem. A že pokud necháme vládu a úředníky „dělat jejich práci“, nakonec to přinese pořádek a prosperitu. Tohle je iluze, která drží při životě dnešní přebujelý stát. Stejná iluze, jaká kdysi držela při životě komunismus.
EU se přitom v Česku často používá jako univerzální výmluva. Úředník, který nechce převzít odpovědnost, vždycky má po ruce kouzelnou větu: „Tohle musíme, to je z Bruselu.“ Jen málokdo si ověří, zda to skutečně vyžaduje Evropská unie, nebo zda jde o čistě český vynález. Kdybychom z EU odešli, spousta těchto regulací by zůstala. A protože by už nebyl „zlý Brusel“, naše domácí byrokracie by rychle našla novou rétoriku. Jen by místo „Evropská směrnice“ začala mluvit o „národním zájmu“. A občan by nic nepoznal – kromě toho, že by se mu zmenšil trh, kam může svobodně vyvážet, a zdražilo cestování i podnikání.
Pravý problém tedy není v Bruselu, ale doma. Dokud se nezbavíme našich domácích Jakešů a Husáků, dokud nepročistíme státní aparát a neuděláme pořádek ve vlastních procesech, je odchod z EU jen divadlem. Bruselská budova zmizí z plakátů, ale systém zůstane. A dokud lidé sami věří, že stát je jejich ochráncem a ne nebezpečným sluhou, dokud sami nepřestanou toužit po silné ruce, která „to zařídí“, žádná změna nebude trvalá. Bez změny myšlení lidí je to jen výměna jednoho vůdce za druhého.
Cesta k opravdové svobodě vypadá jinak. Nejprve musíme z Česka udělat evropské Holandsko – zemi s jednoduchým, předvídatelným a férovým podnikatelským prostředím. Tam, kde stát lidem nepřekáží, kde daně jsou stabilní a procesy jednoduché. A hlavně, kde digitalizace není jen převod papírového chaosu na web, ale nástroj, který funguje proto, že byrokracie byla nejdřív seškrtána na minimum. Estonsko je v tomto skvělým příkladem: jejich úspěch není v hezkých aplikacích, ale v odvaze říct „tohle stát dělat nebude“.
Jakmile se k této úrovni dostaneme, můžeme mířit výš – na ekonomický Singapur. Země, která je magnetem pro podnikatele i talenty, protože je efektivní, stabilní a otevřená. Singapur ukazuje, jak může stát fungovat jako dobře řízená firma. My si z něj musíme vzít to nejlepší: jednoduché procesy, digitální identitu, propojené registry a dlouhodobé plánování. Co si ale vzít nesmíme, je jeho autoritářská politika. Naší ambicí není kopírovat Singapur celý, ale jen jeho ekonomickou výkonnost a organizační efektivitu – s evropskými svobodami zachovanými.
Když budeme mít doma pořádek a zároveň většina lidí pochopí, že stát tu není proto, aby je vedl za ruku, přirozeně se dostaneme do konfliktu s Bruselem. Svobodná a otevřená ekonomika začne překážet těm, kteří chtějí vše sjednocovat a regulovat. A to bude chvíle, kdy se otázka vystoupení z EU stane smysluplnou. Ne proto, že jsme naštvaní, ale proto, že svoboda a konkurence už nejsou slučitelné s unijními pravidly. V tu chvíli se nebude rozhodovat z emocí, ale z pozice síly a připravenosti.
Pokud bychom dnes odešli z EU, byli bychom jen osamělým byrokratickým ostrůvkem v moři jiných byrokratů. Ale pokud se z nás stane svobodná země s jednoduchými pravidly, budeme magnetem pro firmy, kapitál i talenty z celé Evropy. Z Bruselu k nám pak lidé budou chtít utíkat – ne naopak.
Proto platí jednoduché pravidlo: nejprve změňme myšlení, pak Holandsko, potom Singapur, a až nakonec referendum.
Když to uděláme v opačném pořadí, změníme jen vlajku na úřadech a jména na cedulkách. A to by nebyla svoboda, jen jiná barva stejného razítka.
