Článek
ednou z nejdůležitějších svobod je svoboda slyšet jiné názory. Možná proto se jí říká svoboda slova, aby znělo lépe její omezení. Často totiž zaznívá dodatková věta, že tato svoboda přece nemůže být úplná. A to se špatně říká o pasivním poslechu, to zní příliš protektorátně. Jenže svoboda buď je, nebo není. Stejně jako nelze být trochu těhotný, nelze být jen trochu svobodný. Pokud můžeme poslouchat jen to, co je schváleno a povoleno, pak už to svoboda není. Je to jen líbivě pojmenovaná cenzura.
Teď se před volbami rozjel oblíbený folklór. Z televize a novin se dozvídáme, že ANO nebo nějaká jiná „partička“ chce přestat zakazovat ruské vysílání. A zní to jako kolaborace, vlastizrada, skoro jako by se na hranicích už stavěly šibenice. Je fascinující, že tato silná slova nejčastěji pronášejí lidé, kteří se jinak ohánějí „západními hodnotami“. A přitom právě západní hodnota číslo jedna je svoboda slova. Tak kde se sakra ztratila?
Vládní politici tvrdí, že ruské televize hrozí bombardováním Prahy a evropských měst. Ne že bych panu premiérovi a ministru vnitra nevěřil, ale známe to. I naše televize – včetně té veřejnoprávní – občas vypustí pěkný nesmysl. A víte co? I kdyby měli tentokrát pravdu, já na to nepotřebuji moudrého politika, který mi přetlumočí, co si mám myslet. Chci si to poslechnout sám. Chci slyšet i nepřátelský rozhlas. A když tam zazní lež, poznám ji. Nejsem malé dítě, které potřebuje na dobrou noc pohádku o zlém Rusákovi a hodném Západu.
Studenou válku nevyhrály rušičky, seznamy zakázaných knih a umlčování nepřátelského tisku. Vyhrála ji schopnost západních zemí držet se vlastních principů, i když to nebylo pohodlné. V Británii nebo Německu nikdo nezakazoval komunistické noviny placené z Moskvy. A právě to byla jejich síla – mohly říct: „Nejsme jako oni.“ A proto je lidé věřili. V Česku nám tohle heslo vydrželo asi patnáct let. Minimálně do referenda o vstupu do EU. Pamatuju si, jak jsme tehdy rozdávali letáky proti vstupu. A populární moderátor tehdy na Václaváku burcoval dav: „Jsou u spodního stánku, nenechte je rozdávat!“ V tu chvíli jsem pochopil, že u nás svoboda slova platí jen pro někoho. Dnes ten samý člověk čelí obvinění, že chce EU předat Rusku, protože je poslancem strany, která chce zrušit zákaz vysílání. I pro tento zážitek mu nevěřím, že mu jde o svobodu slova více než o to, být prostě proti vládě děj se co děj. Ochutnává vlastní medicínu a jen tím dokazuje, jak hluboko jsme v pokrytectví klesli.
Svoboda slova u nás funguje jen do chvíle, než někdo řekne něco, co se „nám“ nelíbí. V tu ránu se mění ve směs cenzury a moralizování. Mně ale sakra jde o to, abych měl právo pustit si tu „štvavou vysílačku“. Chci slyšet, jak lže – abych si udělal vlastní názor. Nepotřebuji moudrého politika, aby mi vysvětloval, co je správné a co špatné. Tihle lidé nejsou obránci svobody, jsou to stejní jako ti, proti kterým nás údajně chrání. Jen v jiném kabátě. A navíc s neuvěřitelným pokrytectvím.
V Rusku jejich Mitrofanovové otevřeně hlásají, že jediný správný pohled na svět je ten ruský a každý jiný musí být zničen. Smutné je, že u nás slyším stejná slova – jen s opačným znaménkem – a často od těch samých lidí, kteří před revolucí jezdili s pásmem o Velké říjnové socialistické revoluci a přednášeli o sovětském člověku. Dnes používají stejnou rétoriku proti těm, kdo s nimi nesouhlasí. Jen obrátili znaménka a změnili kulisy.
Chceme-li ukázat skutečnou sílu svobody, pak si musíme nechat povinné státní aplikace, VPN zákazy a „chat control“ pro ně – pro lidi, kteří mají v hlavě mentalitu rušiček a cenzorů. My musíme mít právo slyšet i věci, které se nám nelíbí. Je na nás, co s nimi uděláme. Jedině tak opět získáme právo říkat nejsme jako oni. Vzpomínáte, proč lidé utíkali z východního Německa na západ? Nebylo to proto, aby jim Kohl zakazoval poslouchat rozhlas DDR. Naopak – na západě mohli slyšet úplně všechno, i komunistickou propagandu. A kupodivu ji prostě většinou neposlouchali. Protože mohli neposlouchat.
Recept na lež není zákaz. Recept na lež je pravda. A pokud tvrdíme, že prosazujeme západní hodnoty, pak je musíme dodržovat i tehdy, když to bolí. I kdyby to znamenalo, že tu vyjde časopis psaný přímo Putinem s obrázky šťastného života v tajze. Ne proto, že bychom mu fandili, ale proto, že věříme ve svobodu. A pokud ji sami omezíme, nebude to prohra jeho. Bude to prohra naše.
