Článek
Když se dnes dívám na politickou scénu, mám pocit, jako bych sledoval představení, jehož původní smysl už dávno vymizel. Herci dál recitují své repliky a publikum se tváří, že sleduje vážné drama, přestože příběh už dávno nedává smysl. Historicky přitom začalo všechno docela jednoduše. Levice kdysi vznikla jako reakce na skutečnou nespravedlnost a bídu. V době průmyslové revoluce se snažila dát hlas lidem, kteří žádný neměli – dělníkům, kteří pracovali dvanáct hodin denně, jejichž děti končily v dolech, a jejichž životní podmínky byly často na hranici přežití. Bojovala za to, co dnes považujeme za samozřejmé: zákaz dětské práce, bezpečnost práce, osmihodinovou pracovní dobu, základní sociální zajištění a volební právo pro všechny.
Tento boj byl dlouhý a těžký, ale nakonec ho levice vyhrála. V průběhu 20. století se podařilo prosadit téměř vše, co si na svém počátku vytkla. Životní úroveň lidí rostla, mzdy se zvyšovaly, pracovní podmínky se zlepšovaly a lidé získali práva, o kterých jejich prarodiče mohli jen snít. Společnost se stala bohatší, stabilnější a spravedlivější. Na první pohled by se mohlo zdát, že levice splnila svou misi a mohla by se stáhnout z bojiště. Jenže politické strany nejsou jako dobrovolní hasiči, kteří se po uhašení požáru rozejdou domů. Jsou to instituce s vlastními zájmy, které chtějí přežít, růst a upevňovat svůj vliv. A tak se stalo to, co se stát muselo: levice začala hledat nové výzvy. Když je nenašla, vytvořila je.
Tam, kde kdysi šlo o hmotné podmínky života, se dnes řeší věci stále abstraktnější. Místo boje za důstojnou mzdu nebo bezpečnou práci slyšíme o klimatické spravedlnosti, o ochraně před mikroagresí, o právu nebýt uražen. Neříkám, že tyto otázky jsou zcela bezvýznamné, ale jejich povaha je odlišná. Nelze je nikdy definitivně vyřešit. Právě to je pro politiky výhodné: problém, který nemá konce, je ideální záminkou pro trvalou expanzi státu.
Je to podobné, jako kdyby stát převzal na starost výuku chůze. Zpočátku by to lidé vítali – proč by profesionálové nemohli pomoci dětem začít chodit dřív a správně? Po pár generacích by už ale nikdo nevěřil, že se děti někdy učily chodit samy. A nakonec by se bralo jako samozřejmé, že bez státního kurzu chůze by se lidstvo zůstalo plazit po zemi. Přesně takto dnes mnozí vnímají roli státu v oblastech, kde historicky vůbec nebyl potřeba.
Jenže v tom je skryt další problém. Když stát jednou převezme určitou oblast, lidé postupně zapomenou, že to jde i jinak. Dnes se už nikdo neptá, zda má stát spravovat zdravotnictví, školství či kulturu. Řeší se jen to, kdo to bude dělat, kolik to bude stát a jaká pravidla k tomu zavedeme. Politická debata se podobá sporu kuchařů o množství soli, aniž by si kdokoli kladl otázku, zda tu polévku vůbec potřebujeme.
A tady se dostáváme k pravici. Na papíře by měla být přirozeným protivníkem levice, silou, která hájí svobodu jednotlivce a omezuje zásahy státu. V realitě však dnešní pravice tuto roli už dávno ztratila. Dnes jen mírně upravuje parametry stejného systému, který kdysi vybudovala levice. Souhlasí s tím, že stát má přerozdělovat obrovské množství peněz a řídit životy občanů, liší se jen v tom, jak přesně se to má dělat a komu připadne větší kus koláče.
Pro občana to znamená, že ať už volí levici, nebo pravici, směr se nemění. Stát dál roste, byrokracie se rozrůstá, lidé jsou stále závislejší na rozhodnutích politiků. Volby se tak mění v soutěž správců obřího přerozdělovacího stroje, nikoli ve skutečnou volbu o podobě společnosti. Demokracie se tím vyprázdňuje. Místo vlády občanů se stává střídáním dvou týmů, které obsluhují tentýž aparát.
Právě proto jsem se rozhodl podílet na vzniku Voluntie. Ne proto, abych lidem nabízel další sliby, ani proto, že bych měl pocit, že vím nejlépe, co je pro ně dobré. Nechceme se stát další stranou, která bojuje za „dobro lidu“ podle naší vlastní definice dobra. Naší ambicí není vládnout lidem, ale vrátit jim vládu nad jejich vlastními životy.
Voluntia usiluje o to, aby stát chránil prostor, ve kterém si lidé mohou svobodně zvolit, jak chtějí žít, podnikat, vzdělávat se a starat se o své blízké. To znamená stát, který se stará jen o to, co je opravdu nezbytné – o obranu, bezpečnost a spravedlnost. Vše ostatní má zůstat v rukou občanů, jejich rodin, komunit a dobrovolných spolků. Stát, který lidem nepředepisuje, jak mají žít, ale naopak jim dává svobodu hledat vlastní cesty.
Když sleduji současnou politiku, připadá mi to, jako bych sledoval člověka, který celý život chodil o berlích a zapomněl, že má vlastní nohy. Politici se hádají, kdo mu ty berle zaplatí, kdo je vyrobí, kdo je bude kontrolovat – ale téměř nikdo se neodváží říct, že by možná žádné berle nepotřeboval. Voluntia chce tuto odvahu mít. Chce připomenout lidem, že svoboda není dar, který jim politici udělují, ale přirozený stav, který existoval dávno před vznikem moderního státu.
Až si tuto svobodu znovu uvědomíme, bude možné mluvit o skutečné demokracii. O demokracii, kde občané rozhodují sami o sobě, a ne jen o tom, který tým správců jim bude říkat, jak mají chodit. A možná pak konečně odložíme berle a zjistíme, že chodit jsme vždycky uměli sami.
