Článek
Rozhovor Barbory Tachecí s plukovníkem Otakarem Foltýnem, koordinátorem strategické komunikace státu, ukazuje dva zásadní problémy. Jednak napětí mezi svobodou slova a bojem proti propagandě. A jednak způsob, jakým Stratkom – úřad strategické komunikace – skutečně pracuje.
Když poslouchám řeči o „strategické komunikaci“, připadám si, jako bych sledoval hasiče, co si chválí, jak krásně hoří. Dezinformace existují, internet je plný hloupostí, a Rusko umí zmanipulovat sítí lépe než leckterý marketér. Jenže z toho nevyplývá, že má stát právo určovat, co je pravda a co už propaganda. Svoboda slova buď je pro všechny, nebo není pro nikoho. Jakmile jednou necháme úředníka definovat, co je jen „názor“ a co už „nepřátelská propaganda“, dáváme mu nástroj, kterým si zítra zastíní i jakýkoli náš kritický hlas. Dnes zakážou „trolla“, zítra „populistu“, pozítří kohokoli, kdo zpochybní vládní výdaje. Instituce se mají bránit kvalitou, otevřeností a schopností unést kritiku – ne umlčováním oponentů. Důvěru nelze přinutit zákonem. Důvěra se získává tím, že pravda obstojí v otevřené debatě bez státních „policistů“ jako rozhodčích.
Každý má právo říci i totální pitomost. Říct, že obdivujete Putina? V pořádku. Já můžu říct, že jste užitečný idiot. Oba to musíme vydržet. Stejně tak stát nesmí mít tlačítko „delete“ – jediná hranice je tam, kde už nejde o názor, ale o výzvu k násilí nebo porušení práv druhých. Soud, ne cenzor. Dezinformace se neporáží zákazem, ale fakty. Lži vyvrací otevřený dialog a průhledná data. Když něco smažete, nezmizí — přestěhuje se jinam a získá lákadlo „zakázaného ovoce“. A nedůvěra v instituce není chyba občanů. Je to zpětná vazba. Když lidé nevěří, nestačí je umlčet — instituce musí ukázat svou pravdu, získat důvěru transparentností a konkrétními činy.
A teď k samotnému Stratkomu. Foltýn tvrdí, že jeho práce byla „krizová“ a že strategická komunikace je nezbytná. To zní logicky — dokud si neposlechneme, jak úřad skutečně pracuje. Rozesílání „manuálů“ poslancům, co říkat k výročí Jana Palacha, připomíná spíš normalizační praxi než moderní komunikaci. Sdílení vytržených statistik bez kontextu není strategická komunikace, ale marketingové PR. Agresivní výroky o „sviních“ a „užitečných idiotech“ možná uleví frustraci, ale z úst koordinátora státu jen dál rozdělují společnost. A vojenský styl direktiv – rychlé rozkazy místo trpělivého vysvětlování – nedělá z občanů partnery, ale podezřelé. Přidejme náklady v desítkách milionů a výsledek působí ještě chuději. Pokud tohle má být „strategická komunikace“, pak opravdu platí: raději žádná, než taková.
Přitom když se podíváme na to, co znamená strategická komunikace v civilizovaném světě, rozdíl bije do očí. NATO definuje StratCom jako „koordinované využívání komunikace, veřejné diplomacie, informačních aktivit a politických nástrojů s cílem posílit důvěru, podporu a odolnost společnosti“. Evropská unie mluví o „integrovaném přístupu, který spojuje politiku, diplomacii, média a vzdělávání, aby společnost rozuměla sama sobě i hrozbám zvenčí“. Jinými slovy: nejde o to, křičet hlasitěji než propaganda, ale vytvářet prostředí důvěry, kde propaganda nemá šanci. K tomu patří trpělivé vysvětlování, práce s emocemi, zapojení občanů do debaty, vzdělávání i schopnost přiznat vlastní chybu.
Vedle toho působí česká verze Stratkomu pod vedením plukovníka jako ubohá karikatura. Místo koordinace – improvizace. Místo dialogu – rozkaz. Místo budování důvěry – vyčítání pasivity. Místo profesionální strategie – twitterové obrázky a letmé slogany. Přitom bychom potřebovali právě opak: strategickou komunikaci jako dlouhodobý projekt celé vlády, ne improvizovanou „krizovou jednotku“ s vojenským stylem velení.
Proto pokud stát opravdu potřebuje mít orgán strategické komunikace, pak jedině jako koordinační platformu celé vlády, která sloučí existující komunikační odbory na ministerstvech a tím sníží počet lidí i duplicity. A vedení by neměl mít voják, ale profesionál s praxí v diplomacii, krizové komunikaci, žurnalistice nebo psychologii. Někdo, kdo chápe, že komunikace není rozkaz, ale proces – vysvětlení, naslouchání a budování důvěry.
Skutečná strategická komunikace není o tom, že stát občanům řekne, co si mají myslet. Je to o tom, že stát občanům dá tolik důvodů mu věřit, že se na cizí propagandu ani neohlédnou. A to je úroveň, které jsme zatím ani zdaleka nedosáhli.
