Článek
Smrt mladého člověka je vždy tragédie. Většina lidí to alespoň na chvíli dokáže uznat – než se objeví první statusy na sociálních sítích a začne se boj o to, kdo si jeho příběh přivlastní. Pak už nejde o mrtvého, ale o živé a jejich potřebu ukázat, kdo má tu jedinou správnou pravdu.
Poslední dny se řeší smrt Kirka. Jedni zapalují svíčky, druzí se smějí, že z něj dělají mučedníka. A hned se spustí povědomý refrén: „Vy potlačujete svobodu!“ – „Ne, to vy!“ Pokud vám to něco připomíná, ano, přesně totéž se odehrávalo po smrti George Floyda – jen si oba tábory vyměnily dresy.
Libertarián se na tuhle show dívá s lehkým úsměvem a občasným povzdechem. Je zvyklý schytávat rány z obou stran, často i několikrát za den. Dnes vám vysvětlí, že stát nemá co lidem brát svobody, a okamžitě ho označí jedni za levičáka a druzí za fašistu – podle toho, komu zrovna šlápne na kuří oko. Právě proto dokáže v klidu říct, že Kirk byl člověk, který sice upřímně věřil, že chce svět zachránit, ale v praxi to znamenalo omezovat svobodu ostatních – třeba v otázce potratů. A stejně tak bez mrknutí oka přizná, že Floyd byl zločinec, který měl prostě smůlu, protože do sebe nacpal víc drog, než jeho tělo zvládlo.
Většina lidí na tohle reaguje pohoršeně, protože jsou naučeni, že buď musíte někoho velebit, nebo nenávidět. Nic mezi tím. Jenže pro libertariána jsou oba jen lidé se svými chybami. Není potřeba z nich dělat ani světce, ani démony. Klíčové je, aby ani jeden neměl moc ovlivňovat životy ostatních – a aby nikdo nebyl nucen jednoho z nich uctívat jen proto, že to „říká správná strana“.
Jenže tahle logika se v našem světě moc nenosí. Lidé potřebují jasné role – hrdinu a padoucha, černou a bílou, náš tábor a jejich tábor. A tak se z osobní tragédie stává divadlo. Dnes se všichni hádají o Kirkovi, včera to byl Floyd, zítra to bude někdo další. Stejné argumenty, stejná moralizace, jen vyměníte jméno a barvu dresu.
Je to jako baterie – dva póly, které se nikdy nespojí, ale navždy se potřebují. A zatímco mezi nimi probíhá nekonečný boj, okolí je vysáváno a vyčerpáváno. Všichni do toho lijí svou energii, jen aby nakonec zjistili, že tahle baterie nic nenabíjí. Jen vybíjí okolí.
Naštěstí v tomto konkrétním případě stát zatím zůstává stranou. Žádné oficiální pohřby, žádné zákony, žádné tresty za „špatné“ názory. Jen sociální sítě plné lidí, kteří si navzájem dokazují, kdo má víc empatie a kdo větší právo určovat, co je ještě „slušné“ a co už „nebezpečné“. Přesto je fascinující, jak snadno se dokážou tvářit, že na tom závisí osud celé země.
Historie ukazuje, kam tohle vede, když se do sporu vloží moc. Stačí připomenout náboženské války. Na začátku šlo jen o to, kdo jakého proroka uctívá a jak správně provádí rituály. Ale ve chvíli, kdy se objevila autorita, která měla moc vnutit jednu verzi všem, skončilo to hranicemi, pronásledováním a válkami.
Dnes už se nehádáme o proroky, ale o aktivisty, policisty a politiky. Mechanismus je stejný. A i když zatím neteče krev, slova už dávno tečou proudem – ostrá, nenávistná a často výhružná. Je to tanec nad hroby, ať už se hraje smutná nebo vítězná melodie.
Libertarián, tedy alepsoň jak to chápu já, tenhle tanec odmítá. Ne proto, že by byl cynický, ale protože chápe, že tyto dva póly nás nikdy nenabijí. Jejich nekonečný boj je jen divadlo, které vysává energii společnosti. Nejlepší, co může udělat, je stát mimo, trvat na svobodě každého jednotlivce – a odmítnout uctívat cizí modly, ať už jsou vyrobené ze dřeva, mramoru nebo z pixelů na sociálních sítích.
